Stalo se to v tiché obytné čtvrti, kde se večer ozývá jen šum listí a občasné kroky opozdilých chodců. Nikdo by si nepomyslel, že za jedním osvětleným oknem se odehrává scéna hodná psychologického thrilleru.

Policejní hlídka projížděla pomalu ulicí. Směna byla klidná: pár kolemjdoucích, prázdné dvory, ospalé město. Jenže během několika minut mělo toto ticho přerušit volání o pomoc.

Najednou z vchodu jednoho domu vyběhla malá holčička — nejvýše pětiletá. Byla bosá, měla na sobě pyžamo s králíčky, rozcuchané světlé vlasy a v očích ztuhlý děs. Běžela přímo k policejnímu vozu, cestou málem klopýtla.

— Pomoc! — její hlas se třásl. — Pod mojí postelí je muž… má na sobě masku.

Zpočátku si strážníci Kovalev a Melnikovová mysleli, že jde o dětskou fantazii. Ale třas v jejím hlase a vyděšený pohled je přiměl zpozornět. Dívka rychle vysvětlila: probudila se uprostřed noci a v šeru zahlédla, jak někdo vleze a schová se pod postel. Tvár zakrytá černou maskou, tmavé oblečení. Zdálo se, že si myslí, že spí. Ona vyběhla z pokoje, schovala se do skříně a když uviděla z okna policejní vůz, vyběhla ven.

Matka, která otevřela dveře v županu, působila spíš rozpačitě než vyděšeně.
— Promiňte, má bujnou fantazii, — omlouvala se. — Už několik týdnů tvrdí, že někdo stojí v rohu jejího pokoje. Myslela jsem, že je to jen hra její představivosti.

Pokoj byl útulný a barevný, plný plyšových hraček. Strážníci prohlédli každý kout. Pod postelí — nic. Žádné stopy po cizí přítomnosti. Kovalev už chtěl vtipkovat, ale Melnikovová se zamračila.

— Víš, — řekla tiše kolegovi, — dětské oči takhle nelžou. Podívejme se na záznamy z kamer v domě.

Matka nerada souhlasila. Záznam se posouval pomalu zpět. Hodiny bez ničeho podezřelého… dokud strážníci nezůstali stát jako přikovaní.

Na obrazovce se objevil muž celý v černém, s kapucí a obličejem skrytým pod maskou. Vešel do domu s něčím v ruce a jistým krokem vystoupal po schodech. Neměl klíče — pohyboval se tiše, cíleně. Kamera na patře ho zachytila, jak se blíží ke dveřím bytu, kde bydlela dívka. Potom se obraz přerušil — jako by si všiml objektivu a ustoupil z dohledu.

O několik minut později ho jiná kamera zaznamenala znovu. Tentokrát vycházel z bytu. V ruce teď držel malý dětský batůžek. Obličej stále skrytý.

Záznam skončil.

V bytě propukla panika. Matka zbledla, snažila se vybavit si, jestli zamkla dveře, než šla do koupelny. Žádné stopy po vloupání — dveře asi zůstaly pootevřené. Pod postelí, na místě, které dívka označila, strážníci našli tenkou černou šňůrku a malý kovový háček — možná část tašky nebo nástroje.

— Viděla všechno, — zašeptala Melnikovová a pohlédla na dívku. — A nebýt její odvahy, nikdy bychom se to nedozvěděli.

Záznam poslali na služebnu. Totožnost muže zůstává neznámá, ale jeho chování bylo příliš cílené na to, aby šlo o náhodného zloděje. Čekal na chvíli, kdy budou dospělí zaneprázdnění, a vybral si dětský pokoj z nějakého konkrétního důvodu.

Do rána se příběh rozšířil po celé čtvrti. Všichni mluvili jen o malé dívce, která jako jediná zaznamenala nebezpečí a měla odvahu o něm promluvit.

A policisté dodnes opakují: někdy slova dítěte nejsou výmysl — ale varování, které může zachránit život.