Toho rána panoval na policejní stanici téměř ospalý klid. Venku foukal vlhký vítr a ulice byly prázdné. Uvnitř byl nejhlasitějším zvukem tikot hodin – dokud dveře nezaskřípaly a dovnitř nevstoupila starší žena v dlouhém šedém kabátě. Pod bradou měla pečlivě uvázaný vlněný šátek. Na krátkém vodítku cupital podsaditý, zrzavý pes, jehož ocas se vrtěl tak rychle, že to vypadalo, jako by se chystal vzlétnout.

Žena přistoupila k pultu a bez váhání pronesla:

— Potřebuji mluvit s vaším velitelem. Hned.

Službu konající policista vzhlédl od papírů, zmatený.

— Paní, chcete podat oznámení?

— Ne tak docela, — odpověděla a přitáhla si psa blíž, aby neskočil na pult. — Přišla jsem vám říct něco důležitého. Týká se to mého psa. A možná… i něčeho mnohem většího.

Policista se podíval na psa, který se zrovna snažil předníma tlapama vyšplhat na desku pultu, jazyk vyplazený, oči zářivé, jako by právě vyhrál v loterii.

— Paní, — řekl opatrně, — jestli má váš pes zdravotní problém, naproti je veterinární klinika.

— Ne, vy to nechápete! — její hlas se zachvěl, ale zůstal pevný. — Žiji s ním už roky. Znám každý jeho pohled, každý pohyb. Ale poslední dva týdny se změnil. Není jen šťastný — chová se, jako by byl pod vlivem něčeho. Jako kdyby… — na chvíli zaváhala — …mu někdo něco podával.

V místnosti nastalo ticho. Jeden mladý policista tiše zamumlal:

— Možná bychom měli zavolat sociálku?

Ale starší seržant, šedovlasý muž s instinktem vycvičeným léty služby, zvedl ruku:

— Doveďte ji do výslechové místnosti.

Příběh začíná v kuchyni
Tam žena popsala svůj život: sama, ve starém domě na okraji města. Každé ráno nakrmila psa, vzala ho ven a věnovala se domácnosti. Ale v poslední době pes mizel na hodinu či dvě a vracel se nezvykle rozjařený. Nejdřív si myslela, že si našel psí kamarády. Pak si všimla, že se ani po dlouhých toulkách neunaví — naopak, byl plný energie a jeho oči měly zvláštní, příliš jasný lesk.

— Ty jeho oči… — pohladila psa rozechvělou rukou — jsou teď jiné. Příliš zářivé.

Seržant se zeptal, kam pes chodí. Žena přiznala, že ho několikrát viděla proklouznout dírou v plotě na sousední dvůr, kde stála stará, napůl opuštěná garáž. Nikdy se tam neodvážila blíž — ta část čtvrti měla špatnou pověst.

Operace „Veselý pes“
Dva policisté byli vysláni na místo. Uvnitř garáže brzy objevili skupinu mladíků. Na podlaze ležely sáčky s neznámým práškem a vedle nich miska se zbytky jídla, které podle expertů obsahovaly omamné látky.

Vyšetřování odhalilo, že mladíci věděli, že k nim pes často chodí. Krmili ho zbytky kontaminovanými drogami, jen aby se pobavili jeho hyperaktivním chováním. Pro ně to byla „legrace“. Ale dávky, které se psovi hromadily v těle, ho mohly zabít.

Následky
Pachatelé byli zatčeni. Pes dostal okamžitou veterinární pomoc a vyšetření potvrdilo přítomnost zakázaných látek v jeho těle. Žena se v tichosti rozplakala přímo na stanici.

— Věděla jsem, že to není jen radost… — zašeptala.

Příběh se rychle rozšířil po celé čtvrti. Sousedé přiznali, že si všimli podezřelých lidí u garáže, ale nikoho nenapadlo spojit to se psem.

Seržant, když uzavíral spis, pronesl větu, kterou později citovala místní média:

— Někdy není hlášení o „příliš veselém psu“ vtip. Je to varování, že se přímo pod našima očima děje něco nebezpečného.