Bylo obyčejné ráno. Slunce se teprve začínalo zvedat nad obzor a zalévalo venkovskou silnici zlatavými a jantarovými odstíny. Vzduch byl chladný a nad asfaltem se vznášel lehký opar. Zkušený dálkový řidič Sergej spěchal — čekala ho dlouhá trasa a každá minuta byla drahá. Motor monotónně brumlal, pneumatiky se otáčely v rytmu, který znal nazpaměť.

Najednou, zcela nečekaně, zpoza keřů u krajnice vyběhl pes. Černobílý, s rozcuchanou srstí a vztyčenýma ušima, štěkal zoufale — a vrhl se přímo do jízdního pruhu, čímž zablokoval dráhu obrovského vozu. Sergej instinktivně sešlápl brzdu, kabina se otřásla a pronikavý skřípot pneumatik rozřízl ranní ticho. Kamion zastavil jen pár metrů od psa.

Pes však neutekl. Oběhl kamion a zastavil se u podivného tmavého předmětu ležícího uprostřed silnice. Štěkal naléhavě, jako by volal o pomoc. Sergej, stále otřesený náhlým zastavením, vystoupil z kabiny a šel k němu.

„Co to tady provádíš?“ zamumlal, když se přiblížil.

Před ním ležel obyčejný černý igelitový pytel na odpadky. Ranní slunce se odráželo od jeho plastového povrchu. Sergej si všiml, že je mírně natržený, jako by se ho už někdo pokusil otevřít.

Pes ustoupil o krok, ale nespouštěl z něj oči. V jeho pohledu byla úzkost a zároveň jakási neústupná prosba.

Sergej si klekl a opatrně odhrnul okraj pytle. Sotva nahlédl dovnitř, projel jím mráz. Uvnitř, zabalené ve staré dece, leželo maličké štěně. Sotva dýchalo a slabě kňučelo, jako by cítilo, že pomoc přišla na poslední chvíli.

Řidiči sevřelo srdce. Bylo jasné, že ten černobílý pes je matkou štěněte. Někdo, kdo se nechtěl „obtěžovat“, odhodil mládě přímo na silnici a odsoudil ho k jisté smrti.

Sergej neváhal. Vytáhl kapesní nůž, jemně pytel rozřízl a malého tvora zvedl, zabalil do své pracovní bundy. Matka štěně očichala, tiše zakňučela a začala mu olizovat čumáček, jako by se chtěla ujistit, že je v pořádku.

Ačkoliv ho čekala ještě dlouhá cesta a termíny byly neúprosné, Sergej pochopil, že teď jeho nákladem nejsou jen zboží v návěsu, ale i tento křehký život. Zavolal na fenu a společně se vydali zpět ke kamionu.

Když znovu usedl za volant, nemohl přestat přemýšlet: kdo je schopný udělat něco takového? Jaký člověk odhodí živou bytost na asfalt? Odpověď neznal.

Fena se uvelebila na sedadle spolujezdce, nespouštěla oči z mláděte. Jeho dech se postupně zklidňoval, zahříván bundou i teplem matky.

Sergej věděl jistě jen jedno: nenechá je za sebou. Cesta před ním byla dlouhá, ale už nejel sám. A v hloubi duše cítil, že toto setkání na prázdné silnici nebylo náhodné.