Na ten den si vzpomínám do posledního detailu. Ráno začalo chaosem — spěchání při balení, téměř žádný spánek a neustálý strach, že nestihnu letadlo. V náručí jsem držela svého dvouměsíčního syna a čekalo nás šest hodin letu. Manžel na nás čekal v jiném městě a já neměla žádnou pomoc — žádné příbuzné ani přátele po ruce. Všechno bylo jen na mně.

Hned po startu mi bylo jasné, že to nebude jednoduchá cesta. Můj obvykle klidný chlapeček se nemohl utišit. Jeho pláč se nesl kabinou a prořezával ticho kolem. Zkoušela jsem všechno — nakrmit ho, přebalit, přitisknout k sobě, jemně ho kolébat. Nic nepomáhalo na dlouho. Po pár minutách začal plakat znovu, ještě hlasitěji.

S každou minutou jsem stále víc cítila tíhu pohledu muže, který seděl vedle mě. Byl mu asi kolem padesáti, na sobě měl perfektně padnoucí oblek a u nohou aktovku. Vypadal unaveně, ale v očích měl jasné podráždění. Hlasitě si povzdechoval, opíral se dozadu a občas si něco zamumlal pod vousy. Bálela jsem se na něj podívat, protože jsem se bála, že v jeho očích uvidím potvrzení toho, co už jsem cítila — že mu strašně vadíme.

Když letušky rozdávaly oběd, ani jsem nepomyslela na to, že bych se najedla. Malý se mi kroutil v náručí a já měla v hlavě jedinou myšlenku: Všichni nás tu musí nenávidět. Únava a pocit bezmoci byly tak silné, že jsem měla slzy na krajíčku.

Asi po hodině se muž vedle mě nečekaně naklonil. Okamžitě jsem se napnula a byla připravena slyšet něco jako: „Utište to dítě, prosím vás.“ Místo toho však tiše řekl:

— Dejte mi ho na chvíli.

Nejdřív jsem nechápala, co myslí. Natáhl ruce a já mu, skoro bez přemýšlení, syna podala. Malý se na neznámou tvář chvíli díval… a pak přestal plakat. Muž ho začal jemně kolébat a tiše si něco pobrukoval. Během pár minut usnul v jeho náručí.

Seděla jsem tam v naprostém úžasu. Ten samý člověk, který se před chvílí zdál podrážděný a na pokraji výbuchu, teď držel mé dítě s něhou, jakou bych od něj nečekala. Držel ho skoro půl hodiny a já měla poprvé za celý let chvíli klid — dost času na to, abych se najedla, zhluboka nadechla a prostě jen na chvilku vypnula.

Před přistáním mi ho vrátil a řekl:
— Mám tři děti. Vím, jaké to je cestovat sama. Jste silná máma.

V tu chvíli jsem pochopila, že někdy se za podrážděným výrazem skrývá unavené, ale laskavé srdce. A pomoc může přijít z místa, odkud ji vůbec nečekáte.