Můj svatební den měl být dokonalý — ranní světlo jemně proudilo okny a dotýkalo se šatů, které jsem vybírala celé měsíce. Bílé květiny naplňovaly vzduch vůní, hudba zněla tiše na pozadí a kolem mě stáli lidé, které mám nejraději. Kráčela jsem k oltáři s pocitem, že právě prožívám nejšťastnější den svého života. Ale ukázalo se, že to byl jen začátek příběhu, který bych si přála nikdy nezažít.

Už od rána bylo něco zvláštního. Ve vzduchu viselo neviditelné napětí, jako stín plíživě přecházející přes jasně osvětlenou scénu. Říkala jsem si, že to jsou jen nervy, obyčejné předsvatební chvění. Ale v hloubi duše jsem tušila, že to není jen moje fantazie.

Obřad začal nádherně. Podívala jsem se do očí svého budoucího manžela a zbytek světa přestal existovat. Každé slovo, které jsme pronesli, mělo váhu, každá slabika zněla navždy. A pak náhle — tlumený, těžký zvuk přerušil ticho. Nebyl to obyčejný ruch z ulice. Byl to zvuk pomalý, temný… téměř divadelní.

Hosté začali šumět, někteří se otočili. A tehdy jsem ho uviděla — obrovský černý pohřební vůz zastavil přímo před kostelem. Srdce mi spadlo až do žaludku. Nejdřív jsem si myslela, že jde o absurdní náhodu. Ale uvnitř jsem už věděla… že to náhoda není.

Dveře vozu se pomalu otevřely a vystoupila má tchyně. Celá v černém, od závoje po rukavice. Na tváři neměla radost ani hrdost, ale chladný, téměř vítězný úsměv, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Šla pomalu, sebejistě, jako herečka vstupující na scénu v nejdramatičtějším okamžiku hry.

V rukou držela malou černou krabici. Všechny pohledy se upřely na ni, šeptání ustalo. Dokonce i kněz se na okamžik zarazil. Přistoupila k oltáři, aniž řekla jediné slovo, a položila krabici přímo vedle nás. Cítila jsem, jak se mi třesou kolena. Můj manžel se na matku podíval s viditelným vztekem, ale mlčel.

Pak promluvila — nahlas, aby ji slyšeli všichni:
— „Než spojíte své životy, musíte si uvědomit: život není jen radost. Je to také ztráta.“

Její slova padla jako rozsudek. Poté krabici otevřela… a v kostele to zahučelo. Uvnitř byla svatební fotografie mého manžela s jeho dnes již zesnulým otcem, orámovaná smuteční stuhou, a vedle — zvadlý květ.

Zůstala jsem stát jako přikovaná. Nebyl to jen podivný čin — byla to úmyslná, temná připomínka smrti v den, kdy jsme měli slavit život a lásku. Proč to udělala? Chtěla nám zkazit radost? Připomenout synovi jeho ztrátu? Nebo… mi chtěla dát najevo, že v této rodině bude radost vždy doprovázena bolestí?

Někteří hosté tiše plakali, jiní odvraceli zrak. Můj manžel se pokusil krabici vzít, ale jeho matka ji rychle přitáhla zpět a řekla:
— „Ať zůstane tady. Abyste nikdy nezapomněli, že po každém ‘ano’ vždy přijde zkouška.“

Obřad jsme dokončili, ale kouzlo bylo pryč. Smích byl tlumený, hudba zněla temněji a na každé fotografii zůstane navždy stín toho pohřebního vozu před kostelem.

A to nejhorší? Dodnes nevím, jestli to byl její pokřivený způsob, jak projevit péči… nebo chladně promyšlený akt pomsty.