Ráno slibovalo klid a rutinu. Naše hlídkové auto jelo pomalu po hlavní silnici a kontrolovalo situaci. Na asfaltu se válela jemná mlha a celý svět kolem vypadal, jako by ještě spal. Aut projelo jen málo; ticho občas přerušilo jen vzdálené hučení kamionu.

Pak se ale v jediném okamžiku všechno změnilo.

Z koutku oka jsem v zpětném zrcátku zahlédl něco zvláštního. Nejdřív jsem si myslel, že jde o bednu nebo kus nábytku, který spadl z náklaďáku—stává se to. Ale když jsme se přiblížili, došlo mi, že to není nic takového.

Uprostřed vozovky, osamocený v bledém ranním světle, stál sněhobílý, lakovaný s těžkými kovovými madly, která se matně leskla.

Okolo nebylo žádné auto, žádný člověk, žádné stopy pneumatik. Jen ta rakev, jako by byla úmyslně postavena na místo, kde ji nikdo nemohl přehlédnout.

Zastavil jsem, zapnul majáky a zavolal posily. V hrudi jsem cítil zvláštní tlak—něco takového jsem ještě nezažil. Vystoupil jsem a pomalu šel k objektu. V záři blikajících světel se lakované dřevo lesklo, jako by ho někdo právě vyleštil.

Na vozovce jsem si všiml sotva viditelných škrábanců, jako kdyby rakev někdo táhl několik metrů, než ji nechal přesně uprostřed pruhu. Nedávalo to žádný smysl.

Za pár minut dorazili kolegové. Pohlédli jsme na sebe a nikdo se neměl k tomu, aby ji otevřel jako první. Ale odkládat to nešlo—pokud by uvnitř byl živý člověk, museli jsme jednat.

Chytil jsem za kovové madlo. Bylo ledové a hlavou mi problesklo: Co když to, co uvidím, už nikdy nevymažu z paměti?

Víko se s tichým, zlověstným skřípnutím nadzvedlo. Uvnitř opravdu bylo tělo—ale ne tak, jak jsme čekali. Obličej byl zakrytý černou látkou a na hrudi ležely dětské hračky: plyšový medvídek, malinké autíčko a ošuntělá panenka bez jedné ruky.

Zápach byl zvláštní—ne puch rozkladu, ale směs starého parfému a prachu. Opatrně jsme látku odhrnuli. Byla to žena, asi čtyřicetiletá, oblečená do svatebních šatů. Na krku měla starožitný medailon s vyrytými iniciálami a na prstu prsten, který k šatům vůbec neladil.

Její pokožka byla bledá, ne šedá jako u mrtvých, ale téměř porcelánová. Na vteřinu se mi zdálo, že dýchá, ale nikdo z nás se jí neodvážil dotknout.

Zavolali jsme kriminalisty. Mezitím mlha houstla a v tom mléčném oparu rakev působila jako rekvizita z hororu—příliš dokonalá, příliš znepokojivá.

Později odborníci potvrdili, že je mrtvá už více než den. Ale jak a proč se ocitla uprostřed prázdné silnice, zůstává záhadou. Žádné kamery, žádní svědci, žádné stopy pneumatik.

Od toho dne, pokaždé když jedu tímto úsekem, se častěji než dřív dívám do zpětného zrcátka. Protože hluboko uvnitř mě straší myšlenka: Co když příště znovu uvidím tu bílou rakev—a tentokrát tam bude čekat na mě?