Vždy žil tiše, bez povšimnutí. Pro sousedy byl jen laskavý starý muž s holí, který rád krmil holuby a dlouhé hodiny sedával na lavičce v parku. Uvnitř však nesl bolest starou, ale stále ostrou jako v den, kdy vznikla. Její jméno nevyslovil už desítky let a její fotografii ukrýval v ošoupané kožené peněžence, jako by se bál, že cizí oči ten vzácný obraz znesvětí.

Bylo mu sedmadvacet, když se potkali. Mladý, sebevědomý, s odvážným úsměvem věřil, že všechno se dá napravit. Ona byla světlem — chytrá, plná života, s očima, v nichž se odráželo nebe. Jejich láska byla prudká a spalující, ale svět byl krutější, než čekali. Pár nerozvážných slov, uražená pýcha, dopis, který přišel příliš pozdě — a byla pryč. Odjela daleko, nechala po sobě jen pár řádků na rozloučenou.

Oženil se, vychoval děti, pracoval, smál se s přáteli — ale každý večer, když zůstal sám, vracel se v myšlenkách k těm vzpomínkám. Nikdo nevěděl, že všechny ty roky z dálky sledoval stopy jejího života, sbíral útržky zpráv jako vzácné relikvie.

Pak jednoho podzimního večera přišel e-mail. Od mladého muže, kterého neznal. Představil se jako její syn. Psalo se v něm prostě: „Máma si vás pamatuje. Často o vás mluví.“ Připojil adresu a telefonní číslo.

Tu noc nezamhouřil oka. Myšlenky se honily a srdce mu bušilo, jak už léta ne. Ráno se rozhodl. Prodá vše, co může — staré auto, křeslo, ve kterém proseděl půl života, sbírku desek, dokonce i hodinky, které dostal od kolegů k odchodu do důchodu.

O týden později držel v ruce letenku. Jednosměrnou. Věděl, že se nevrátí.

V den odletu si oblékl nejlepší oblek. Do kapsy vložil fotografii — tu z jejich mládí, vybledlou, s natrženým rohem. Na snímku se smála do větru, oči přimhouřené proti slunci.

Když se letadlo vzneslo, díval se z okénka a představoval si, jak se dveře otevřou a ona půjde k němu. Měl dokonce připravená první slova.

Pak mu v kapse zavibroval telefon. Jedna zpráva. Jeden pohled na displej — a svět se zhroutil.

Text byl krátký:
„Nejezděte. Máma včera zemřela.“

Četl ta slova znovu a znovu, jako by se mohla změnit. Ale zůstávala stejná — černá, chladná, konečná.

Venku plynula oblaka, ale on je už neviděl. V rukou stále svíral fotografii a na papír dopadla jeho slza. Věděl, že letí do prázdna. Všechno, pro co žil a v co doufal, zmizelo v jediné vteřině.

Letadlo letělo dál, ale v něm byl jen tichý prázdný prostor — ticho, v němž už neexistuje naděje.