V úzké, špatně osvětlené uličce staré čtvrti náhle přerušil těžký večerní klid zvláštní, kovově dunivý zvuk – jako když někdo udeří obrovskou silou do silného ocelového plechu. Ozvěna se odrážela od oprýskaných zdí a kolemjdoucí se polekaně otáčeli.

Když lidé pohlédli směrem k hluku, naskytl se jim téměř neskutečný obraz. Na střeše staré bílé dodávky stál starší muž s rozcuchanými šedivými vlasy a v obou rukou svíral těžké kladivo. Každý mohutný úder prohýbal a trhal plech pod jeho nohama, zatímco úlomky barvy a zrezivělé kousky kovu dopadaly na asfalt.

Střecha byla už plná hlubokých promáčklin a čelní sklo, ještě před chvílí neporušené, se pokrylo pavučinou prasklin. Poslední rána ho rozmetala na stovky drobných střepů. Bylo jasné, že muž neničí jen vozidlo – do každého úderu vkládal všechen nahromaděný vztek a bolest.

Mezi ranami křičel, ale jeho chraplavý a zlomený hlas zněl nesrozumitelně. Některá slova připomínala prosby, jiná kletby. Nikdo se neodvažoval přiblížit. Někteří kolemjdoucí si scénu natáčeli na telefon, jiní už volali policii.

Za několik minut prorazil napjaté ticho zvuk sirén. Hlídka prudce zastavila, dva policisté vyskočili a pomalu se k muži přibližovali, opakovaně na něj volali, ale on nereagoval. Teprve když ho jeden z policistů chytil za ruku, znehybněl.

Kladivo mu vypadlo na zem s tupým žuchnutím. Muž, jako by z něj vyprchaly všechny síly, se sesunul na obrubník, zakryl si obličej rukama a tiše vzlykal. Nesnažil se utéct ani bránit, jen seděl a třásl se.

Policisté si k němu přisedli a začali se vyptávat: proč ničí dodávku, komu patří, jestli se někomu něco stalo. Muž, stále bez pohledu vzhůru, začal pomalu vyprávět.

Jeho hlas se třásl, ale každé slovo bylo naplněné hořkostí. Dodávka byla jeho – a poslední dva roky i jeho jediným domovem. Dříve měl rodinu, byt, stálou práci. Ale řetězec tragédií ho připravil o všechno: nemoc manželky, její smrt, ztráta zaměstnání. Dodávka se stala jeho útočištěm, prostředkem k drobným zakázkám a místem, kde uchovával vše, co mu zbylo.

Před několika dny se motor porouchal. Oprava by stála více, než si mohl dovolit. Ale nejhorší přišlo noc předtím – skupina mladíků se vloupala dovnitř, zničila interiér a ukradla poslední památky na jeho zesnulou ženu: starý fotoalbum a šaty, které měla na sobě při jejich výročí.

Když ráno spatřil prázdný vnitřek tam, kde byly jeho nejcennější vzpomínky, něco v něm prasklo. Dodávka už nebyla domovem, ale prázdnou skořápkou plnou bolesti. Rozhodl se ji tedy zničit vlastníma rukama, úder po úderu, dokud nezmizí i poslední stopa po tom, co ztratil.

Policisté naslouchali v tichosti. V jejich očích nebyl žádný odsudek, jen stín soucitu. Jeden z nich se dokonce odvrátil, aby skryl své pohnutí.

Muž seděl, pohled upřený na popraskaný asfalt. A zdálo se, že s každou promáčklinou na střeše dodávky se přetrhla další řetězová pouta jeho minulosti. Možná, že tímto zničením udělal první krok k nové kapitole života – bez kladiva v ruce, ale s nadějí, že někde před ním ještě může být světlo.