Tiché zahrádkářské osady mi vždy připadaly jako oáza klidu. Ráno je slyšet jen zpěv ptáků, ve vzduchu voní čerstvě posekaná tráva a sousedé se zdvořile zdraví, než se rozejdou ke svým záhonkům. Ale právě na takovém místě jsem poprvé pochopila, že za idylickou fasádou se mohou skrývat ty nejtemnější tajemství.

Podivný rituál v 6:30 ráno
Každý den, bez výjimky, vyšla moje sousedka přesně v 6:30. V rukou držela žlutou zahradní hadici, z níž proudil stálý proud studené vody. Zalévala vždy ten samý malý kousek půdy — sotva pár čtverečních metrů — hned u plotu. Nebylo na něm nic zvláštního. Ve skutečnosti byl zcela holý. Žádná tráva, žádný plevel, žádná květina. Jen vlhká zem, jako by tam pršelo jen na tom jediném místě.

Mezitím zbytek její zahrady chátral. Rajčata vadla na slunci, mrkev praskala suchem a bramborový záhon zarůstal plevelem. Veškerá její péče se soustředila na ten malý holý kus půdy u plotu.

První varovný signál
Jednoho rána, když jsem už nedokázala potlačit zvědavost, jsem se zeptala:

— Proč každý den zaléváte zrovna tady?

Trhla sebou, jako bych ji přistihla při něčem zakázaném. Usmála se nuceně.

— Brambory… zvláštní odrůda, zašeptala a uhnula pohledem.

Ale všimla jsem si, že se jí třesou ruce. Ten okamžik se mi vryl do paměti. Od té chvíle bylo v jejích očích cosi neklidného, jako by věděla, že začínám něco tušit.

Podezření, které mě neopouštělo
Snažila jsem se ty myšlenky zahnat. Možná měla opravdu nějakou vzácnou metodu pěstování? Třeba ta „zvláštní odrůda“ vyžadovala každodenní péči? Ale proč to tajit?

Čím víc jsem ji pozorovala, tím to bylo podivnější. Předtím, než začala zalévat, se vždy rozhlédla kolem sebe. A skončila rychle, hned odcházela pryč.

Rozhodnutí, které změnilo vše
Po týdnu jsem to nevydržela. Zavolala jsem policii. Připadala jsem si skoro směšně — co by mohlo být špatného na zalévání kusu hlíny? — ale uvnitř jsem věděla, že něco nesedí.

Policisté přijeli tiše a požádali mě, ať jim ukážu místo. Začali kopat, pomalu odhrnovali vlhkou půdu. Stála jsem opodál, jistá, že nakonec jen pokrčí rameny a odjedou.

Ale když lopata narazila na něco tvrdého, jeden z nich ztuhl. Druhý se sklonil, odhrnul další vrstvu hlíny — a jeho tvář se změnila.

Nález, který nám všem ztuhl krev v žilách
Nemohu popsat vše do detailů… ale nebyly to brambory. I ti nejzkušenější policisté zůstali zticha a vyměnili si pohled, který mluvil za vše. Z jámy se zvedl těžký, odporný zápach.

Moji sousedku odvedli okamžitě, aniž by jí dovolili sbalit si věci. Neodporovala — jen upřeně hleděla před sebe, jako by její mysl byla někde daleko.

Potom
Dnes je ten kousek půdy obehnaný policejní páskou. Nikdo se k němu nepřibližuje. Jemný ranní šelest vody zmizel, nahradil ho tísnivý klid.

Stále slyším v hlavě ten zvuk — tiché syčení vody na holou zem. A přemýšlím: kolikrát žijeme vedle lidí, o kterých si myslíme, že je známe… a přitom o nich nevíme vůbec nic?