Šedivé ráno. Jemný déšť líně mrholil a stékal po chladných mramorových náhrobcích. Hustá mlha se plazila mezi hroby, pohlcovala zvuky i barvy a nechávala za sebou jen vlhký pach země a kamene. Podél prázdné cesty stály čerstvé věnce a hromádky ještě měkké hlíny — stopy nedávných pohřbů.

V odlehlém rohu klečel chlapec — hubený, sotva sedmiletý. Na sobě měl obnošenou bundu, kolena umazaná od bláta a tváře plné zaschlých i čerstvých slz. Objímal náhrobní kámen, jako by byl živý, tiskl k němu tvář a šeptal něco, co slyšela jen země pod ním.

Rty se mu chvěly, ramena se drobně otřásala tichým vzlykáním. Zdálo se, že se snaží mluvit k hlíně, jako by mu mohla odpovědět. Nebylo v tom křiku ani hysterie — jen tiché, dusivé zoufalství.

Na druhé straně hřbitova kráčel muž v tmavém obleku ke hrobu své ženy. Měl unavenou tvář, prázdný pohled — pohřbil ji nedávno. Každý krok ho bolel. Ale pak spatřil chlapce. Něco se v něm pohnulo; bylo zvláštní vidět tu dítě, samo, v takovém počasí.

Zaváhal, ale pak k němu zamířil.
— Je mi to líto… — pronesl tiše. — Byla to… tvoje maminka?
Chlapec neodpověděl. Jen pevněji sevřel kámen.
— Vím, jak to bolí, — muž si klekl a položil mu ruku na rameno. — Ztratit někoho, koho miluješ… to je téměř k nevydržení. Ale nejsi přece sám, viď? Máš někoho, kdo se o tebe stará?

Chlapec pomalu zvedl oči. Byly zarudlé, plné strachu a zoufalství. Dlouho mlčel, než zašeptal:
— Pane… moje maminka je naživu.

Muž zamrkal, přesvědčený, že se přeslechl.
— Co jsi to řekl?

— Pohřbili ji včera… ale nebyla mrtvá. Já… slyšel jsem, jak klepe. Včera v noci jsem doma slyšel rány vycházející ze země. Křičel jsem, volal… ale nikdo mi nevěřil. Řekli, že si to vymýšlím. — Hlas se mu zlomil. — Prosím… pomozte mi.

V muži jako by něco zamrzlo. Každá část jeho mysli odmítala uvěřit — bylo to nemožné… nebo snad ne? Vybavil si tupý zvuk hlíny dopadající na víko rakve jeho ženy. Vybavil si noční můru, ve které ho volala.

— Kde je pohřbená tvoje maminka? — zeptal se, a hlas se mu chvěl.

Chlapec ukázal na čerstvý hrob jen pár metrů od nich. Hlína byla stále měkká, věnce mokré od deště. Muž na něj pohlédl, srdce se mu sevřelo. Rozum mu říkal, že je to šílenství, ale v oči chlapce byla syrová, zvířecí prosba, která ho přiměla jednat.

Vytáhl telefon, ale ruce se mu třásly. Zavolat policii? Pohřební službu? Nebo… vzít lopatu a začít kopat sám? Každá vteřina se zdála ukradená. Jediná myšlenka mu bušila v hlavě: jestli je to pravda, každé zdržení ji může zabít.

Déšť zesílil, měnil zem v lepivé bahno. Muž si sundal sako, hodil ho na mokrou trávu a vykročil k hrobu. Už nemyslel na to, co se stane, pokud má chlapec jen halucinace. V něm hořel jediný instinkt — zachránit ji, než bude pozdě.

Za ním kráčel chlapec, tiše, s zaťatými pěstmi. V jeho očích se mísila křehká naděje a strach, že už nestihnou přijít včas.

Co se stalo potom, zůstává záhadou pro všechny, kdo ten den na hřbitově nebyli. Někteří přísahali, že slyšeli tlumené klepání a dušené výkřiky z pod země. Jiní tvrdili, že se muž s dítětem prostě zhroutili na promočenou zem, sevření v náruči zoufalství.

Jedno je však jisté: ten den změnil oba. Chlapec už nikdy nebyl stejný. A muž… ten nikdy nezapomněl, jak studená zem dokáže ukrývat živý, zoufalý šepot.