Velký svatební sál hučel tlumeným šumem hlasů. Za pár minut měla začít obřadní část. Ve vzduchu se vznášela vůně květin, jemné šustění látek a tiché cinkání skleniček. Hosté, oblečeni do svých nejlepších šatů, si mezi sebou povídali, fotili se a netrpělivě očekávali chvíli, kdy si novomanželé řeknou své dlouho očekávané „ano“.

Stála vedle něj, držela ho za ruku. Její šaty se kolem její postavy rozlévaly jako oblak, dlouhý závoj téměř lízal podlahu. Na tváři jí zářil úsměv, ale v očích se dala zahlédnout nepatrná jiskřička neklidu – sotva postřehnutelná pro někoho, kdo by si jí pozorně nevšímal.

„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal ženich a jemně jí stiskl prsty.

Jemně přikývla. Ale v tu chvíli… se to stalo. Něco, z čeho jí ztuhla krev v žilách.

Něco se pohnulo.

Ne v davu. Ne za ní. Ale pod jejími šaty.

Nejdřív to bylo téměř neznatelné – lehké zavlnění, jako kdyby někdo z vnitřní strany lehce zatáhl za látku. Nevěsta se zachvěla a instinktivně ustoupila o krok zpět. Ženich to okamžitě postřehl.

„Co se děje?“ zeptal se, v hlase stín obavy.

Než mohla odpovědět, pohyb se opakoval – tentokrát silněji. Látka šatů se mírně zatřásla, dost na to, aby si toho všimli i lidé v první řadě.

V sále se rozhostilo ticho.

Jedna z družiček si zakryla ústa rukou. Starší teta se pokřižovala. Ženich zbledl tak, že z něj jako by vyprchala všechna krev.

Pak se ozvalo šustnutí – sotva slyšitelné, ale nezaměnitelné – přímo zpod vrstev látky.

Po páteři nevěsty přeběhl mráz. Byla jako paralyzovaná, čas se zastavil.

„To je… nějaký vtip?“ zamumlal svědek a nervózně se rozhlížel.

Nikdo se ale nesmál. Všechny oči se upíraly na spodní lem šatů.

A pak se látka prudce zachvěla, jako by se zpod ní chtělo něco dostat ven.

Sálem to zahučelo – jeden velký společný nádech šoku.

Nevěsta, celá rozechvělá, ustoupila ještě o krok. Ženich jí instinktivně položil ruce na ramena, jako by ji chtěl chránit.

„Sundej závoj!“ vykřikl někdo mezi hosty.

Jenže závoj s tím neměl nic společného. Všechny pohledy mířily k zemi.

A pak, před očima všech, se zpod lemu šatů vynořila malá hlavička.

Kočka. Opravdová, huňatá, s obrovskýma zelenýma očima.

Pomalu se vysoukala ven a pohodlně se posadila doprostřed červeného koberce, jako by byla hlavní hvězdou celého obřadu.

Sál vybuchl smíchem a výkřiky. Napětí, které ještě před okamžikem svíralo všechny přítomné, zmizelo jako mávnutím ruky.

Nevěsta si zakryla obličej rukama, rozpolcená mezi úlevou a rozpaky. Ženich se nervózně zasmál a pevně ji objal.

Ukázalo se, že kočka patřila majitelům restaurace. Nějak se proplížila do šatny, když se nevěsta převlékala, a našla si úkryt v záhybech jejích mnohovrstvých šatů, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Fotografové ten den pořídili desítky snímků, které se navždy zapsaly do paměti všech hostů. A i když byl obřad na chvíli přerušen tímto nečekaným chlupatým hostem, všichni se shodli, že právě tato událost udělala svatbu opravdu nezapomenutelnou.

Dnes si novomanželé dělají legraci, že jejich svatební sliby neslyšeli jen rodina a přátelé, ale i jejich nový čtyřnohý talisman, který byl přítomen od úplného začátku jejich společného života.