Vera vždycky věřila, že ráno je zvláštní, posvátný čas. Chvíle, kdy se dají ukrást ty nejteplejší a nejupřímnější okamžiky něhy. Milovala, když mohla potichu vejít do ložnice, naklonit se nad Volodju a cítit, jak si ji ještě ospalý přitáhne k sobě. Její pracovní cesta byla krátká — jen pět dní — ale připadala jí nekonečná. Nejvíce se jí stýskalo po dceři Soně. Během její nepřítomnosti se o ni starala spolehlivá chůva, zatímco Volodja byl samozřejmě „pánem domu“.

Výtah stoupal pomalu a Vera si v zrcadlových stěnách prohlížela svůj odraz. Vypadám pořád docela dobře, pomyslela si. Už není dvacetiletá nymfa, ale stále žena, která se umí líbit. Srdce jí bušilo rychleji, jak se blížila k domovu.

Vytáhla klíče a snažila se odemykat tiše, aby nikoho nevzbudila. První zámek — cvak. Druhý — cvak. Dveře se tiše otevřely a ona vstoupila do přítmí předsíně.

A pak si všimla zvláštního detailu: u věšáku stály elegantní boty na vysokém podpatku. Krásné, ženské… ale naprosto cizí.

Nemohly patřit chůvě — ta byla starší a nosila jen pohodlné boty bez podpatků. V Verině hrudi se usadil neklid.

Udělala pár kroků, když se najednou otevřely dveře z pokoje. Vyšla z nich žena, kterou Vera nikdy předtím neviděla. Na sobě měla župan — ne ledajaký, ale její, Verin župan. A na nohou její huňaté pantofle. Tvár měla upravenou, pohled sebejistý, až drzý.

— Aha, už jste zpátky… — řekla neznámá s mírným úšklebkem. Potom se otočila směrem ke kuchyni a zavolala: — Miláčku, tvoje žena je tady! Ty jsi jí neřekl, že teď bydlím já?

Vera ztuhla. V hlavě jí vířily otázky: Co se tu děje? Kdo to je? Kde je Soňa?

— Promiňte… kdo jste? — zeptala se a snažila se ovládnout třes v hlase.

Žena se ironicky usmála a její otázku ignorovala:
— Možná byste teď mohla být v dětském pokoji. Aspoň do rozvodu.

Ta slova udeřila jako facka. Vera stála nehnutě, ale uvnitř v ní začínal růst hněv. Všechno se zdálo nereálné, jako by byla svědkem cizího života.

Z kuchyně se ozvaly kroky. V dveřích se objevil Volodja — rozcuchaný, v tričku, s výrazem viny a podráždění.

— Vero… chtěl jsem si s tebou promluvit… — začal.

— Promluvit? — vykročila k němu, ruce se jí třásly. — Chtěl jsi, abych se vrátila a našla toto?

Volodja sklopil oči. Neznámá žena si mezitím klidně nalévala kávu z porcelánové soupravy, kterou Vera s Volodjou koupili společně v prvním roce manželství.

V tu chvíli měla Vera pocit, že se jí hroutí celý svět. Vzpomínky, společné roky, narození jejich dcery — všechno bylo smeteno jedním jediným ránem.

Ještě nevěděla, co udělá. Začne křičet? Odejít? Vzít Soňu a zabouchnout dveře navždy? Nebo zůstat a bojovat o to, co je její? Jedno ale bylo jisté: tahle žena nepřišla jen na krátkou návštěvu. A válka teprve začínala.