Červnové slunce jemně hladilo chladný mramor, který se leskl bledým světlem. Karina šla pomalu, se skloněnou hlavou, vyhýbala se pohledům z fotografií — životům, které už dávno skončily. Nepřišla sem vzpomínat nebo truchlit. Její cíl byl mnohem temnější. Na hřbitovech často zůstávalo jídlo — ovoce, sladkosti — jako dar zesnulým. Pro někoho to byl projev úcty. Pro ni to byla otázka přežití.

Těhotenství jejím krokům přidávalo tíhu a minulost jí vtiskla do očí kamennou únavu. Teprve před třemi týdny vyšla z vězení, kde si odpykávala trest za krádež. Svoboda se ale ukázala jako iluze: žádná práce, rodina se od ní odvrátila a přátelé zmizeli, jako by nikdy neexistovali. Každý den byl bojem o kus chleba.

Toho dne plánovala obejít jen pár známých míst — síly jí docházely. Ale u jedné honosné hrobky, ozdobené čerstvými květinami a vyřezávaným pomníkem, zahlédla pod lavičkou něco tmavého. Když se přiblížila, poznala koženou peněženku. Srdce se jí rozbušilo.

Rozhlédla se — nikde nikdo. Zvedla ji a ucítila její váhu. Těžká… něco v ní musí být. Prsty se jí třásly. Představovala si, jak si koupí chléb, mléko, možná i něco sladkého. S tichým cvaknutím se spona otevřela — a v tu chvíli její naděje na peníze zmizely.

Žádné bankovky. Žádné mince. Jen několik zažloutlých fotografií, pečlivě složené dopisy a snubní prsten s rytinou.

Karina se zamračila. Na fotografiích byl muž kolem čtyřicítky, usmívající se vedle ženy a malého chlapce.

Rozložila jeden z dopisů. Písmo bylo jemné, upravené, ženské. První řádky jí zasáhly přímo do srdce:
„Milovaný, pokud to čteš, znamená to, že už tu nejsem. Vím, že budeš vždy po boku našeho syna. Pečuj o něj a pamatuj, že jsme tě milovali víc než život…“

V hrudi se jí sevřelo. Prsty přejela po studeném kovu prstenu a zaplavila ji vlna studu a smutku. Vzpomněla si, jak i ona kdysi snila o rodině, domově, teple… a místo toho našla vězeňské zdi, samotu a nedůvěru.

Na zadní straně fotografie dítěte si všimla malé poznámky: „Synovi k pátým narozeninám. Táta tě miluje.“ To už nebyl jen cizí majetek — byl to kousek života, uložený zde na hrobě jako symbol lásky a ztráty.

Karina pomalu peněženku zavřela. V hlavě jí bleskla myšlenka — prodat prsten, získat peníze, koupit jídlo. Ale spolu s ní se ozvalo i něco jiného — po letech v ní poprvé probleskl záblesk svědomí.

Vrátila peněženku na původní místo, jemně z ní setřela prach a tiše zašeptala:
— Odpusť…

Slzy jí stékaly po tváři a mísily se s prachem. Odešla, ale uvnitř se něco změnilo. Možná poprvé pochopila, že svůj život ještě může obrátit jiným směrem — ne kvůli morálce či strachu z trestu, ale proto, že i ti nejztracenější lidé mohou zvolit čin, který je o trochu čistší.

Ten večer se vrátila do svého pronajatého pokoje s prázdnýma rukama, ale s nečekaným odhodláním. Zítra se pokusí najít práci. Mytí podlah, vykládání zboží — cokoli bylo lepší než znovu ztratit samu sebe.

Karina věděla, že cesta bude dlouhá, ale teď měla důvod bojovat — nejen kvůli dítěti, které nosila pod srdcem, ale i kvůli dni, kdy se bude moci podívat sama sobě do očí beze studu.