Galina se probudila dříve než kohouti. V jejím domku ještě vládla tma, jako by sama noc odmítala předat vládu novému dni. Ale venkovská žena už dávno zvykla vstávat s prvními záblesky světla, i když se jen stěží prodíraly skrz hustou mlhu. „Spánek je pro slabé, práce pro silné,“ říkávala s úsměvem, když si uvazovala barevný šátek přes své šedivé vlasy.
To ráno však bylo jiné. Namísto obvyklé lehkosti se v jejím srdci usadil neklid, který nedokázala vysvětlit. Zdálo se, že ticho, které obklopovalo její dům, nebylo přátelské, ale zlověstné, jako by někdo neviditelný sledoval každý její krok. Opatrně nahlédla z okna.
Vesnice ještě spala, zabalená do stříbřitého závoje mlhy. Okenice domů připomínaly němé oči, upírající se do prázdna. Jen vzdálený štěkot psa dokazoval, že život stále plyne. Galininy ruce automaticky sáhly po proutěném košíku – věrném společníkovi všech houbařských výprav.
Když vykročila na zápraží, ovanul ji chladný ranní vzduch. I vítr, který jindy dováděl mezi staveními, dnes mlčel. „Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zamumlala, když si pevněji přitáhla vlněný šál. Přesto šla dál. Houby samy do košíku nespadnou.
Na kraji vesnice se domy tyčily jako staříci, pokroucení věkem a bouřemi. A na jedné z verand seděl Petr. Sedmasedmdesátiletý muž, jehož shrbená postava se téměř ztrácela v ranním šeru. Obyvatelé o něm říkali, že je jako duch – věčný a nehybný.
Kdysi dávno měl ženu, Marinu, kterou miloval nade vše. Ale při těžkém porodu zemřela ona i jejich nenarozené dítě. Od té doby se Petr stáhl do sebe. Nikdy se už neoženil, nikdy nepustil nikoho blíž. Jen jeho dům uprostřed vesnice mlčky stál a lidé si o něm šeptali.
A právě tam, u jeho domu, si včera večer někteří vesničané všimli neobvyklého jevu. Z bažiny, zahalené hustou mlhou, vyšla mladá žena. Promočená, bledá, s vlasy pokrytými rákosím. Petr ji odvedl k sobě domů. Od té chvíle zavládlo ticho.
To ticho se protrhlo až ráno. Z Petrova domu se ozval výkřik – tak pronikavý a nelidský, že celá vesnice oněměla. Lidé otevřeli dveře, vyhlíželi z oken, ale nikdo neměl odvahu přiblížit se.
Jen Galina, ovládaná strachem i zvědavostí, se odhodlala vstoupit. Dveře nebyly zamčené. A to, co spatřila uvnitř, jí navždy zůstalo vypálené do paměti.
Na podlaze ležela mladá žena, celá od bláta, s tělem ověšeným vodními rostlinami. Její oči, dokořán otevřené, zářily nepopsatelným děsem. V koutě seděl Petr, třásl se, bledý jako mrtvola.
Žena zachraptěla: „On mě zachránil… ale bažina mě nechce pustit…“ A pak spustila další výkřik – tak silný, že se roztřásla okna a lidem venku se zastavilo srdce.
Večer už celá vesnice šeptala o tom, co se stalo. Někteří tvrdili, že to nebyla obyčejná žena, ale samotný duch bažiny. Jiní říkali, že Petr kdysi uzavřel temnou dohodu, a nyní přišla chvíle zaplatit. Nikdo se ale neodvážil znovu vkročit do jeho domu.
Od toho dne se říká, že když je noc zahalená mlhou, z Petrova domu je slyšet ženský křik. Mladá žena zmizela beze stopy, ale vesnice si její příběh pamatuje. A dodnes se mezi lidmi předává varování: když bažina něco dá, nikdy to není zadarmo.