Karini si nikdy nepředstavovala, že její život nabere takový směr. Snívala o svobodě, o vlastním budoucnu, o studiu a kariéře. Ale skutečnost byla mnohem krutější. Její rodiče, zničení chudobou, spatřili v bohatém starším muži šanci zachránit celou rodinu. A kvůli této iluzorní stabilitě obětovali štěstí své dcery.

Alexandr Petrovič, šedesátiletý vdovec s aristokratickými způsoby a chladnýma šedýma očima, působil během svatby impozantně. Jeho drahý oblek, vzpřímený postoj a sebejisté pohyby prozrazovaly člověka zvyklého dostat vždy to, co chce. V očích hostů byl dokonalým ženichem. Jen Karini věděla, že za jejím nuceným úsměvem se skrývá bolest a tichý vzdor.

Svatba jako divadlo

Oslava byla honosná — hudba, smích, nekonečné přípitky. Rodiče se usmívali štěstím, jako by tato svatba byla největším úspěchem jejich života. Hosté přáli novomanželům, aniž by tušili, že úsměv nevěsty je jen maska. Každý její krok, každý pohled byl plný smutku. Cítila se jako loutka, vystavená na odiv, prodaná v dohodě mezi jejími rodiči a Alexandrem Petrovičem.

Když si všiml její odtažitosti, ženich se k ní naklonil a tiše zašeptal:
— Jsi hodná dívka. Uvidíš, že si budeme rozumět.

Ta slova zněla spíše jako rozkaz než útěcha. V tu chvíli Karini pochopila: nemá žádnou volbu.

Ticho v sídle

Když hosté odešli, obrovské sídlo se ponořilo do tísnivého ticha. Každý kout působil cize, každá stěna chladně a nevlídně. V ložnici zůstala Karini sama s mužem, kterého nemilovala — a kterého se bála.

Alexandr Petrovič seděl v křesle naproti ní a dlouze ji pozoroval, jako by chtěl proniknout do každé její myšlenky.

— Dnes v noci se staneš mou ženou doopravdy, — pronesl tiše, ale v jeho hlase zazněla tvrdost jako ocel.

Karini ztuhla. Srdce jí bušilo, dech se jí zadrhl v hrdle. Ale to, co řekl potom, ji šokovalo ještě víc.

Jeho požadavek

— Nepotřebuji poslušnou panenku, — řekl nečekaně. — Potřebuji věrnost. Viděl jsem v životě příliš mnoho zrady. Chci, abys přísahala, že nikdy nebudeš milovat jiného muže, že mě nikdy neopustíš.

Karini zůstala jako zkamenělá. Čekala cokoliv — příkazy, tvrdost, možná i krutost. Ale tento slib? To byla ta nejhorší past. Protože její srdce už dávno patřilo jinému — spolužákovi Arturovi, s nímž snila o společné budoucnosti.

Rty se jí chvěly. Nemohla říct pravdu, ale ani zalhat. Alexandr Petrovič vstal, přistoupil k ní a pevně sevřel její ruce.

— Řekni to, — přikázal. — Přísaháš?

Vnitřní křik

Slzy jí zaplavily oči. Její sny už zradili rodiče, svobodu jí vzal osud, a teď po ní chtěli, aby zabila poslední zbytek své duše — svou lásku.

S třesoucími se rty zašeptala:
— Přísahám…

V tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Pochopila, že tato noc je začátkem utrpení, ze kterého možná nikdy nenajde cestu ven.

Co bude dál?

Nikdo netušil, co Karini čeká po tomto slibu. Zůstane vězněm bohatství a moci, nebo najde odvahu bojovat o svou svobodu? Dokáže její láska přežít za chladnými zdmi sídla, kde každé slovo zní jako rozsudek?

Příběh teprve začínal, ale jedno bylo jisté: osud této dívky se stal rukojmím cizí chamtivosti a ambicí. A přísaha, kterou vyslovila v oné osudové noci, mohla navždy změnit nejen její život, ale i životy těch, které opravdu milovala.