Andrej Nikolajevič se nikdy nepovažoval za slabého muže. Navenek působil klidně, vyrovnaně, uměl ovládat své emoce a zachovat tvář i v těch nejtěžších situacích. Ale v přítomnosti tchyně se jeho sebeovládání rozpadalo. Jelena Viktorovna, žena autoritativní a jízlivá, si jako by přímo libovala v tom, že ho neustále ponižuje. Její poznámky padaly u večeře, na rodinných setkáních i v úplných maličkostech — a vždy mířily přímo do míst, kde to bolelo nejvíc.

Ten večer to začalo zdánlivě nevinně: pár vět, které Marina, jeho žena, ani nepostřehla, ale Andrej je vnímal jako přímou urážku. Mlčel, ale uvnitř něj rostl žár, který nešlo potlačit. Později, když se manželka odebrala do ložnice, zůstal v kuchyni sám. Otevřel láhev vodky, kterou si přinesl, a v tichosti vypil několik panáků. Hořkost alkoholu nezahnala urážku, ale dodala mu rozhodnost.

Plán, který se zrodil ve tmě

Andrej cítil, že tchyně už příliš dlouho překračovala hranici. V jeho hlavě se zrodil podivný, téměř šílený plán — v noci vejít do její ložnice a ukázat jí, že není někdo, komu se lze vysmívat. Chtěl jí dokázat, že si zaslouží respekt.

Hodiny ukazovaly dávno po půlnoci. Marina dýchala klidně a hluboce, její spánek byl těžký. Andrej obrátil ještě jednu sklenku a tiše zamířil ke dveřím tchyniny ložnice. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že měl pocit, že probudí celý byt.

Setkání, na které nikdy nezapomene

Jakmile překročil práh, zůstal stát jako přikovaný. To, co spatřil, nebylo to, co očekával. V místnosti svítila slabá lampička a v jejím světle seděla Jelena Viktorovna na posteli. Nespala — naopak, zdálo se, že ho čekala. V rukou držela starý fotoalbum a když k němu zvedla oči, Andreje doslova ochromilo.

Nebyly to obvyklé chladné, posměšné oči. Tentokrát v nich byla směs strachu a bolesti.

— Stejně jsi přišel, — zašeptala tiše. — Věděla jsem, že jednou ta chvíle nastane…

Stíny minulosti

Andrej nerozuměl. Její slova nezmiňovala večerní hádku, ale cosi mnohem hlubšího. Její ruce se třásly, když přitiskla album k hrudi.

Udělal krok dopředu a v tu chvíli z alba vypadla stará fotografie. Sehnul se pro ni — a krev mu ztuhla v žilách. Na snímku byl mladý muž, který se mu podobal až děsivě.

Podobnost byla natolik zřejmá, že nemohla být náhodná. Jelena Viktorovna rychle vytrhla fotografii z jeho ruky a strčila ji zpět do alba, ale bylo už pozdě. Andrej to viděl.

V hlavě se mu rozletěly stovky myšlenek. Kdo byl ten muž? Proč vypadal téměř jako on? A proč se tchyně tvářila, jako by právě odhalila dávno pohřbené tajemství?

Ticho, které dusí

Noc se zdála nekonečná. Jelena Viktorovna nic nevysvětlila, jen mu přikázala: „Vrať se do svého pokoje. Už sem nikdy nevstupuj.“

Ale Andrej už nezamhouřil oka. Alkohol nedokázal zahnat ten vír otázek, který se mu honil hlavou. Vztek se mísil s děsem a s neutišitelnou zvědavostí.

Ráno Marina nic nepoznala. Manžel byl bledý, ale mlčenlivý, a matka se chovala, jako by se vůbec nic nestalo. Jenže pro Andreje se změnilo všechno.

Od té chvíle žil s vědomím, že pod střechou jejich domu je skryto tajemství, které může převrátit jeho život i život celé rodiny.

A každou noc, když se ozývalo tiché tikání hodin, se mu před očima znovu a znovu objevoval obraz z té fotografie — tvář tak podobná jeho vlastní, až mu běhal mráz po zádech.