Alena nikdy neměla ráda podzim. Studený vítr, brzký soumrak, melancholie, která se vkrádala do každého kouta – to všechno na ni vždy doléhalo s tíhou. Přesto každý rok v tuto dobu chodila na hřbitov, aby se postarala o hrob své matky. Stalo se to jejím rituálem, tichým projevem lásky a vzpomínky.

Ten den začal jako všechny ostatní. Položila čerstvé květiny, otřela prach z náhrobku, zapálila svíčku. Zdálo se, že návštěva končí. Ale náhle si všimla něčeho, co se skrývalo za hustým křovím: zarostlý, zapomenutý hrob, opuštěný, jako by o něj nikdo léta nepečoval.

Zvláštní přitažlivost

Přistoupila blíž. Náhrobek byl nakřivo, písmo téměř setřené, ale přece jen se jí podařilo přečíst jméno: Maria Nikolajevna Kuzněcovová Orlovová. Všude kolem panoval zanedbaný nepořádek – suchá tráva, zbytky shnilých květin, odpadky unášené větrem.

Alenu zaplavil podivný pocit: lítost smíšená s nevysvětlitelným nutkáním. Bez váhání si sundala rukavice, vytáhla z tašky láhev s vodou a hadřík a začala uklízet. Její ruce se pohybovaly samy, jako by je vedla neviditelná síla. Otírala kámen, odstraňovala prach, vytrhávala plevel.

Když skončila, hrob vypadal úplně jinak – důstojněji, živěji. Při odchodu se ohlédla – a na okamžik měla dojem, že se na ni náhrobek dívá. Po zádech jí přeběhl mráz.

Znepokojivé ráno

Následujícího rána se Alena probudila dřív než obvykle. Trápil ji neklidný sen: někdo tiše vyslovoval její jméno. Rozsvítila světlo – a zůstala stát jako zkamenělá.

Na nočním stolku ležela malá kytice žlutých polních květin. Stejných, jaké viděla včera u Mariina hrobu, kde už byly téměř zvadlé. Tady však působily čerstvě, jako právě utržené.

Srdce jí bušilo. Žila sama. Dveře byly zamčené, okna zavřená. Jak se ty květiny mohly objevit v jejím pokoji?

Pátrání po odpovědích

Dny nato nedokázala najít klid. Začala pátrat a z archivů se dozvěděla, že Maria Nikolajevna zemřela koncem šedesátých let při autonehodě. Manžel se synem město brzy opustili a jejich stopa zmizela. Žádní další příbuzní nezůstali.

Alena nedokázala vysvětlit, proč ji to tehdy táhlo k zapomenutému hrobu. Od toho dne se k němu však vracela pravidelně. Přinášela čerstvé květiny, pečovala o něj.

A pokaždé, když odcházela, cítila podivný klid – jako by ji teď střežila vděčná duše.

Znamení ze záhrobí?

Snad to byla jen náhoda. Snad jen hra unavené mysli. Ale ta kytice zůstává záhadou. Alena ji dodnes uchovává, vylisovanou mezi stránkami staré knihy.

Pro ni je to důkaz, že hranice mezi světem živých a mrtvých není tak neprostupná, jak si myslíme.

Byla to pouhá shoda okolností? Anebo znamení určené výhradně jí?