Byla to noc, kdy by i nejzkušenější řidiči raději zůstali stát na odpočívadlech. Sníh padal v hustých závějích, světlomety sotva prorážely bílé šílenství a vítr vyváděl jako divoká šelma, vrhající ledové střepy proti sklu. Silnice působila zlověstně, mlčela a čekala. Sergej Volkov, kamioňák s dvacetiletou praxí, svíral volant pevněji než obvykle. Jeho instinkt — ten, který ho už nesčetněkrát zachránil — mu napovídal, že něco není v pořádku.

A pak ji spatřil.

Tmavá postava u krajnice, téměř pohlcená sněhovou vánicí. Příliš pozdě v noci. Příliš opuštěné místo. Příliš nebezpečné. Ale Sergej nemohl jen tak projet kolem.

Setkání

Dupl na brzdu a vyběhl z kabiny do mrazivého pekla. Tam, v závěji, ležela mladá žena. Rty měla zmodralé, tvář bledou jako smrt, oblečení lehké a naprosto nevhodné do takového mrazu.

— Haló! Slyšíte mě? — zavolal chraplavým hlasem, když se dotkl jejího ramene.

Z jejích rtů unikl slabý sten. Byla naživu.

Bez váhání ji vzal do náručí a donesl do tepla svého kamionu. Topení nastavil na maximum, zabalil ji do deky a přiložil jí k ústům termosku s horkým čajem, doufaje, že se mu podaří dostat do ní aspoň pár doušků.

Její prsty se sotva znatelně pohnuly, jako by se snažila zachytit života, ale oči zůstaly zavřené.

Jméno, které změnilo vše

Sergejův pohled padl na její kabát. Něco se zalesklo — peněženka. Na okamžik zaváhal. Hrabat se v cizích věcech by nikdy neudělal. Ale teď to možná byla jediná možnost, jak zjistit, kdo je. Potřeboval znát její jméno, mít aspoň nějakou stopu.

Byla to kvalitní kožená peněženka. Uvnitř pár bankovek, platební karty, doklady. A pak to uviděl.

Maria Lebeděva.

To jméno ho zasáhlo jako blesk. Zatajil dech, krev mu zmrzla v žilách.

To příjmení… Lebeděv. To, které se snažil deset let vymazat z paměti. To, které patřilo muži, jenž mu zničil život, vzal mu vše a donutil ho zmizet.

A teď, přímo v jeho kabině, seděla dcera tohoto muže.

Náhoda — nebo past?

Sergej sevřel ruce na volantu. Mohla to být skutečně náhoda? Dívka uprostřed sněhu, na opuštěné silnici, s příjmením, kterého se bál víc než čehokoli jiného? Nebo to byla past, pečlivě připravená, aby ho po letech vylákala?

Zkoumal její bledou tvář, křehkou a bezbrannou, a přesto nesoucí v sobě hrozbu větší než bouře venku. Měl zavolat policii? Odvézt ji do nemocnice a pak zmizet? Nebo riskovat a počkat, až sama promluví?

Každá možnost byla riskantní. Ale nechat ji napospas nebylo možné.

Cesta do neznáma

Kamion hltal zasněžené kilometry, zatímco v kabině vládl tíživý, dusivý klid, horší než mráz za okny. Sergejovo srdce bušilo jako o závod. Chápal, že tohle nebylo náhodné setkání. Tahle noc znamenala začátek příběhu, před kterým utíkal celou dekádu.

A teď seděla minulost přímo vedle něj, zabalená v dece, třesoucí se zimou, a přitom děsivější než vánice, která se je snažila oba pohltit.

Nevěděl, jak tahle cesta skončí. Ale jedno bylo jisté: jeho život už nikdy nebude jako dřív.