Brzké ranní hodiny pro něj vždy znamenaly klid a naději. Rybář, zvyklý na ticho a rytmus moře, znal každý šepot vln i nejjemnější pohyb vody. Ale toho dne byla známá harmonie narušena. Slunce se teprve rodilo nad obzorem, když jeho zrak zachytil zvláštní předmět vyplavený na kamenitou pláž.

Nejprve si myslel, že jde o kontejner, rezavý kus železa nebo snad jen odhozenou bednu. Čím více se však přibližoval, tím silněji cítil v hrudi nevysvětlitelnou tíseň. Před ním ležela rakev. Kovová rakev. Starodávná, rozežraná rzí a solí, porostlá chaluhami a lasturami, jako by celé desítky let bloudila po mořských vlnách, než skončila právě zde.

Nečekaný nález

Rybář se zarazil, ohromený. Kolem nebylo ani živáčka. Jen křik racků a nekonečný dech moře mu dělaly společnost. Po zádech mu přeběhl mráz. První myšlenka byla—nedotýkat se a okamžitě zavolat policii. Ale lidská přirozenost je neúprosná: zvědavost často zvítězí nad strachem.

Rakev byla zajištěna malým zrezivělým zámkem, který však vlhkost už dávno zničila. Stačil jediný pohyb a zámek se rozsypal v prach. Srdce mu divoce bušilo. S námahou nadzvedl těžké víko, které zaskřípalo tak hlasitě, že se ten zvuk rozléhal vzduchem jako zlověstné varování.

Šokující odhalení

Uvnitř nenašel to, čeho se bál nejvíce—lidské tělo. Ale prázdná rakev to rozhodně nebyla. V zašlém, časem zčernalém plátně ležely podivné předměty. Starý kožený deník, nasáklý vodou, ale stále čitelný. Vedle něj zašlý kříž na řetízku a malá dřevěná skříňka rozežraná mořskými červy.

Rybář zůstal stát, neschopen se rozhodnout. Pohled mu padl na deník. Opatrně otočil několik křehkých stránek a spatřil vybledlé písmo. Slova, zjevně napsaná rukou dávného námořníka, vyprávěla o podivné plavbě, o kletbě a o posledním varování: „Rakev nesmí být nikdy otevřena na souši.“ Ta věta mu připadala hrozivá, jako by byla určena přímo jemu.

Ožívající legenda

Vybavily se mu staré pověsti, které kdysi vyprávěli staříci ve vesnici. Hovořili o lodi, která se v těchto vodách ztratila před více než stoletím. Loď prý převážela nejen cestující, ale i „zvláštní náklad“, o němž nikdo neměl vědět. Její osud zůstal záhadou: žádní přeživší, žádný vrak, žádná stopa.

A nyní, přímo před jeho očima, ležel důkaz, jako vytržený z hlubin té zapomenuté legendy.

Osudové rozhodnutí

Myšlenky se mu honily hlavou. Má zavolat úřady? Vzít předměty domů? Nebo je vrátit moři, jako by se nikdy nic nestalo? Ruce mu však jednaly samy, když zvedl dřevěnou skříňku. V tu chvíli se pobřežím prohnal ledový vítr, ostrý a výhrůžný, jako by ho samotná příroda varovala.

Uvnitř skříňky se zaleskl předmět—kovový amulet pokrytý neznámými symboly. Jeho povrch odrážel zelené a modré tóny, jako by v něm byly uvězněny samotné hloubky oceánu. Rybář instinktivně ucukl rukou. Srdce mu sevřel pocit, že není sám, že ho někdo pozoruje, přestože pláž byla prázdná.

Tajemství nebo kletba?

Rakev prudce zavřel a ustoupil. Hlava se mu točila, myšlenky se zmítaly. Má svět vědět o tom, co našel? Nebo má toto tajemství navždy zůstat pohřbeno v mořských vlnách? Slova z deníku mu hučela v mysli: „Kdo se dotkne amuletu, spojí svůj osud s mořem.“

Právě v té chvíli udeřila na břeh nezvykle vysoká vlna a smáčela ho ledovou vodou. Rakev se pohnula, jako by se sama chtěla vrátit zpět do moře. A rybář pochopil: oceán se svého tajemství nevzdá tak snadno.

Ozvěna minulosti

Deník si nevzal. Amulet se už neodvážil znovu dotknout. Všechno nechal tam, kde to našel. Ale když se vracel ke své lodi, cítil na zádech neviditelný pohled. V hlavě mu stále duněla věta: „Kdo otevře rakev, probudí to, co spalo po staletí.“

Od toho dne už jeho rána na moři nikdy nebyla stejná. Šum vln mu nepřinášel klid, křik racků mu připomínal tajemství, které zůstalo na břehu. Ale nejhorší bylo vědomí jediné věci—už nikdy nebyl sám.