Moje kamarádky se mi smály a říkaly, že jsem se zbláznila. Tvrdily: „V čtyřiapadesáti bys měla mít klid, smířit se a nehonit se za romantikou.“ Ale já to nedokázala přijmout. Poté, co mě manžel opustil, jsem měla pocit, že jsem přestala existovat jako žena. Toužila jsem znovu cítit lásku, touhu, něhu.

Věděla jsem, že čas je nemilosrdný. Zrcadlo nelže, vrásky neschováš. Ale znamená to snad, že musím rezignovat na vlastní život? Rozhodla jsem se riskovat a znovu otevřít své srdce. A právě tehdy se objevil on.

Setkání, které změnilo všechno

Byli jsme sousedé, a zpočátku jsem mu nevěnovala velkou pozornost. Jen občasné setkání v parku, krátké rozhovory. Pak přišly delší procházky, více slov, více úsměvů. Postupně jsme se sblížili, až mě jednou pozval na schůzku.

Místo restaurace jsem navrhla, aby přišel ke mně domů. Chtěla jsem něco zvláštního – intimní atmosféru, teplo, romantiku. Připravila jsem jeho oblíbená jídla, otevřela víno, zapálila svíčky. V místnosti hrála tichá hudba.

Pohledem jsem kontrolovala hodiny. Přesně 20:00. V tom se ozvalo pevné zaklepání na dveře. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem sotva dýchala.

Šla jsem ke dveřím, otevřela je… a zůstala stát jako přimražená.

Co jsem spatřila na prahu

Nebyl to on. Přede mnou stála… jeho manželka. Ano, ta, o které se nikdy nezmínil. V ruce držela tašku, v očích chlad a vztek.

„Myslíte si, že jste první?“ řekla ledovým hlasem. „Nejste. Udělal to už vícekrát. Přišla jsem vás varovat – nebudujte si iluze.“

Cítila jsem, jak tuhnou mé nohy. V hlavě mi hučelo, myšlenky se motaly, stud a bolest mě drtily.

A právě v tu chvíli se za ní objevil on. Můj „rytíř“. Když nás spatřil, zbledl.

„Všechno vysvětlím…“ začal, ale jeho žena ho přerušila:
„Ani se nesnaž. Už jsem se rozhodla odejít. Chtěla jsem jen, aby znala pravdu.“

Hořká chuť zrady

Všechno se přede mnou sesypalo. Včera jsem plánovala, připravovala romantický večer. Teď jsem tam stála zahanbená a zrazená.

Pochopila jsem, že na věku nezáleží – srdce vždycky hledá lásku. Ale právě v dospělosti jsme nejzranitelnější, protože věříme každému gestu, každému záblesku něhy.

Můj pohádkový večer se změnil v krutou lekci. Muž, kterému jsem věřila, byl zbabělec a lhář. A já? Jen další epizoda v jeho hře.

Ale je to opravdu konec?

Když se za nimi zavřely dveře, posadila jsem se ke slavnostně prostřenému stolu. Víno, svíčky, jídlo – všechno ztratilo význam. Slzy mi tekly po tváři, ale uvnitř začala klíčit nová síla.

Ano, byla jsem podvedená. Ano, znovu jsem se zklamala. Ale to není konec. Uvědomila jsem si, že je lepší být sama, než vedle někoho, kdo ničí mou duši lží.

Život nekončí ve čtyřiapadesáti. Možná to pravé štěstí na mě teprve čeká. A teď už vím jistě: zasloužím si mnohem víc než být jen „náhradní možností“.