Na okraji staré vesnice panovalo ticho tak hluboké, že se zdálo, jako by i vítr přestal dýchat. Nad čerstvě vykopaným hrobem stála skupina lidí — rodina, sousedé, přátelé. Loučili se s člověkem, kterého znali všichni. Mužem, jenž pomáhal, radil, mlčel, když ostatní křičeli, a usmíval se, když jiní plakali.

Vzduch byl těžký a vlhký, naplněný modlitbami a tlumeným pláčem. Na hrobě ležel lesklý dubový rakev, kolem ní starci v černých kabátech, ženy se šátky staženými přes obličej, děti tisknoucí se k rodičům. A pak, uprostřed toho ztišení, se ozval zvuk, který prořízl vzduch jako blesk.

Nejdřív to znělo jako vzdálený hrom. Ale rytmus se blížil, sílil, nabýval tvaru. Kopyta. Těžká, mocná, pravidelná. Všichni se otočili. Z lesa vyrazil mohutný černý hřebec, jeho srst se leskla jako uhlí, na čele měl bílou skvrnu ve tvaru kříže. Hnal se přímo k hrobu.

Lidé vykřikli, ustoupili, někteří vztáhli ruce, aby ho zastavili — ale hřebec se zastavil sám. Zůstal stát, jen pár kroků od rakve. Dýchal zhluboka, ale nehýbal se. Jen stál. Jeho oči — tmavé, hluboké, plné smutku — se dívaly přímo na dřevo rakve, jako by věděl, kdo v ní leží.

Starší žena v davu si přitiskla ruce k hrudi a zašeptala:
— To je on… Petrova kobyla…

A všichni si vzpomněli.
Ten hřebec patřil zemřelému. Bývali nerozluční. Společně orali pole, tahali vozy, chodili na trhy. Říkalo se, že hřebec poslouchal jen jeho hlas a nikoho jiného k sobě nepustil. Po Petrově smrti zmizel. Nikdo ho už neviděl — až do dnešního dne.

Když se ho pokusili odehnat, ani se nepohnul. Jen pomalu sklonil hlavu, dotkl se rakve čenichem a zůstal stát. Ticho se vrátilo. Nikdo si netroufal dýchat. Ten okamžik byl tak silný, že i ti nejtvrdší muži měli vlhké oči.

Po chvíli hřebec tiše odfrkl, vzhlédl k nebi a pomalu se otočil. Jeho krok byl klidný, těžký, důstojný. Lidé mu ustupovali z cesty. Nikdo nepromluvil. A když jeho postava zmizela mezi stromy, starci sklopili hlavy a ženy si otřely slzy.

Ten den se stal příběhem, který se bude vyprávět po generace.
Někteří říkali, že zvíře vycítilo smrt svého pána. Jiní šeptali, že to byla Petrova duše, která se na chvíli vrátila v jeho podobě, aby se rozloučila.

A v noci — vyprávěli později — bylo slyšet kroky kopyt kolem hřbitova. Pomalu, rytmicky, jako by někdo obcházel hrob. Ale ráno byla zem klidná, jen pár stop mizelo směrem do lesa.

Od té doby se černý hřebec stal legendou. Dětem se o něm vypráví potichu, aby se nenarušilo kouzlo. Nikdo dodnes nepochopil, jak mohl vědět, kdy a kam má přijít.

Jen ta stará žena, která ho poznala první, prý šeptala:
— To nebyl jen kůň. To byla vzpomínka. A vzpomínka, když je pravá, se vždycky vrátí, aby se rozloučila.