Bylo chladné ráno. Hory se ztrácely v mlze, vítr byl vlhký a tichý. Vzduch voněl pryskyřicí a kamenem. Sergej šel po známé horské stezce, po které chodil už mnohokrát. Miloval to místo — ticho, svobodu, sílu přírody. Ale ten den bylo něco jinak. Nebe bylo těžké, jakoby čekalo na bouři, a v tom tichu se skrývalo varování.

Každý krok zněl dutěji. Zem pod jeho nohama začala klouzat, drobné kamínky se sypaly dolů. Udělal krok stranou — a najednou se všechno zlomilo. Půda se mu sesunula pod nohama a on se propadl do prázdna.

Instinktivně natáhl ruce, cítil bolest v rameni, a pak se zachytil o něco hrubého a tvrdého. Kořeny stromu. Držel se jich, prsty se mu zařezávaly do hlíny.

Pod ním byla jen propast. Desítky metrů prázdnoty, ticho, vítr a vzdálené dunění kamení, které padalo dolů. Srdce mu bušilo tak silně, že slyšel jen svůj vlastní dech. Chtěl křičet, ale vítr mu vyrval hlas z úst.

Minuty se táhly jako hodiny. Každý pohyb bolel. Kořeny se třásly, hlína se drolila, jeho ruce krvácely. Uvědomoval si, že dlouho to nevydrží. A v hlavě se mu promítal celý život — dům, rodina, smích jeho dcery. Jediné, co mu v mysli zůstalo, byla myšlenka: nesmíš pustit.

Na vrcholu stezky si dvojice turistů všimla čerstvého sesuvu půdy. Jeden z nich zaslechl slabý výkřik. Okamžitě přiběhli k okraji a zahlédli něco pohybujícího se hluboko pod nimi. Zavolali záchranáře.

Čas běžel. Vítr sílil, mlha houstla. Když dorazil záchranný tým, situace byla kritická. Záchranáři se přivázali lanem a začali se spouštět po kluzké skále. Když jeden z nich uviděl Sergeje, srdce se mu sevřelo — muž visel jen na jedné ruce, druhou měl zraněnou a bezvládnou.

— Vydržte! — zakřičel záchranář.

Sergej zvedl hlavu, oči měl zakalené, ale přikývl.

Lano se napjalo, kovové karabiny skřípaly. Každý krok dolů byl risk. Záchranář se spouštěl centimetr po centimetru, dokud nebyl dost blízko. Natáhl ruku.
— Podívejte se na mě! Jen kousek!

Ale zem kolem kořenů se začala drolit. V okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, půda se utrhla. Sergej se zřítil — a záchranář ho chytil právě v tu sekundu. Prudký trh lanem je oba srazil, ale jištění vydrželo.

Na vrcholu stáli lidé, kteří ani nedýchali. Dva muži teď viseli nad propastí, mezi životem a smrtí. A pak — pomalu, s obrovským úsilím — začali stoupat zpátky. Lano se napínalo, kov vrzal, vzduch byl plný napětí.

Když Sergej konečně dosáhl pevné země, zůstal ležet. Nedokázal mluvit. Jen dýchal, díval se na oblohu a cítil, že je znovu naživu. Jeho ruce se třásly, oči měl vlhké, ale v nich bylo něco, co tam předtím nebylo — vděčnost.

Záchranáři kolem něj mlčeli. I ti, kteří zažili stovky zásahů, stáli bez slov. Jeden z nich nakonec tiše řekl:
— Držel jste se do poslední vteřiny. Většina by to vzdala.

O několik dní později lékaři prohlásili, že přežil jen díky neuvěřitelné shodě okolností. Stačilo pár sekund a vše by skončilo. Ale Sergej řekl klidně:
— Zachránily mě jejich ruce. Ale nejdřív mě zachránila víra.

Příběh se rychle rozšířil. Všichni o něm mluvili — o odvaze, o odhodlání, o lidech, kteří riskovali vlastní život, aby zachránili cizího člověka.

Od té doby se té skále říká Skála naděje. Každý, kdo jde kolem, se zastaví, pohlédne dolů do propasti a pomyslí si na ten okamžik, kdy se hranice mezi životem a smrtí ztenčila na jeden dotek.

Protože někdy stačí jediná vteřina — a jediná ruka, která se natáhne v pravý čas — aby se nemožné stalo skutečností.