Před domem stála policejní auta, dveře pootevřené, majáky zhasnuté. Vchodové dveře zívaly jako němý ústa.

Zpočátku jsem si myslela, že jde o domácí nehodu, možná mdloby. Ale když jsem překročila práh, uviděla jsem dítě.

Stálo uprostřed kuchyně, nehybné a tiché, v pruhovaném pyžamu, s vytřeštěnýma očima. Neplakalo, téměř se nehýbalo. Plešatý policista si k němu dřepnul, hlas měl jemný, ale naléhavý:
— Řekni mi, maličký, kde je tvoje maminka?

Žádná odpověď. Jen pravidelné tikání hodin někde v obýváku. Vzduch byl ztuhlý, těžký, až nepřirozeně klidný.

Přistoupila jsem tiše blíž a zašeptala:
— To není její dítě.

Muž ke mně vzhlédl, tvář napjatou.
— Znáte ji?

Přikývla jsem, žaludek se mi sevřel. Leïla tu bydlela se svým mladším bratrem. Občas hlídala děti, ale tuhle tvář jsem nikdy předtím neviděla. A podle výrazu policisty ani on ne.

Nic nebylo rozházené, žádné stopy boje, žádný pláč — jen ten klamný klid, který visel ve vzduchu. Dítě působilo zvláštně vyrovnaně; dokonce sevřelo policistův prst, jako by hledalo oporu. Tehdy jsem si všimla přebalovací tašky opřené o stoličku. Vedle ní lahvička s mlékem, stále teplá. A pod ní, napůl skrytý, složený list papíru.

Policista sáhl po vysílačce, zamumlal pár nesrozumitelných slov a obrátil se ke mně:
— Je za domem nějaký východ?

V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co mi Leïla řekla před pár dny: o dívce, která k ní přišla v slzách, prosila, aby uchovala tajemství, o laskavosti, kterou nedokázala odmítnout.

A najednou ticho v domě získalo jiný význam. Přistoupila jsem k přebalovací tašce. Zpoza ní lehce vyčníval papír, zažloutlý od světla kuchyně. Třásly se mi ruce, když jsem ho vytáhla.
Na několika řádcích se rozkládalo úzké, rozechvělé písmo:

„Jmenuje se Adam. Postarejte se o něj. Vrátím se, až bude po všem. — L.“

L.? To nebyl Leïlin podpis. Psala kulatě, dětsky. Tento dopis naopak působil spěchem, strachem.

Policista ho přečetl tiše, s mračením na čele.
— Říkáte, že ten dům patří vaší přítelkyni… a přitom ten vzkaz zjevně není od ní. Jste si jistá, že tu žije sama?

Chtěla jsem odpovědět, ale hlavou mi probleskl obraz: Leïla, jak mi před pár dny vypráví o dívce „v nouzi“, kterou ubytovala „jen na jednu noc“. Naléhala, abych o tom nikomu neříkala.
Smála jsem se, myslela jsem, že jde o nějaký milostný zmatek.

— Není sama, zašeptala jsem. Tedy… nebyla.

Policista kývl na kolegu, který zůstal venku. V chodbě se ozvaly kroky, zavrzaly dveře — a pak zase ticho, husté, těžké, dusivé.

— Auto za domem, řekl kolega po návratu. Žádné klíče, žádné doklady, nic v přihrádce.

Dítě slabě zakňouralo, zvuk tak křehký, že prorazil nehybný vzduch. Instinktivně jsem natáhla ruce, ale policista mi gestem ukázal, ať ustoupím.
— Postaráme se o něj, madam. Raději se ničeho nedotýkejte.

Ustoupila jsem, ale oči jsem z dítěte nespustila.
Něco v jeho pohledu… ten chybějící údiv, jako by věděl, že ten klid je jen přestávka před bouří.

Pak zvuk.
Tichý. Sotva slyšitelný.
Tlumené klepnutí z konce chodby.

Policista zvedl ruku, naznačil kolegovi, aby čekal, a pomalu se vydal vpřed. Sledovala jsem ho. Kuchyňské světlo kreslilo na podlahu žlutý pruh, za nímž vše pohlcoval stín.

— Paní, zůstaňte tady.

Jeho hlas byl pevný, tlumený.
Ale já přesto udělala krok.

Na konci chodby byly dveře do koupelny pootevřené. Na dlaždici spadla kapka. Pak další.
Ne voda.
Krev.

Zamotala se mi hlava.

Policista prudce otevřel dveře — a jeho výkřik zanikl v dechu.
Na podlaze u vany leželo tělo ženy. Leïla.
Její oči hleděly ke stropu. V sevřené ruce visel zlomený náramek na nitce.

Z kuchyně se znovu ozval pláč dítěte.

Chtěla jsem k němu běžet, ale nohy mě neposlouchaly. Všechno se rozmazalo, kromě jediné, vtíravé myšlenky:

„Vrátím se, až bude po všem.“

Ale jestli ještě nebylo po všem… pak ta, která tyto řádky napsala, byla pořád venku.
A možná… nebyla sama.