Už jsme se dlouho neviděli, a tak jsem si pomyslel, že se zastavím. Jen na chvíli, dát si kávu, popovídat si jako dřív.
Ale když jsem se přiblížil k jeho bráně, všiml jsem si auta zaparkovaného před domem.
Srdce se mi zastavilo. Bylo to auto mé ženy.

Nejdřív jsem tomu nevěřil. Stál jsem tam jako přikovaný, zíral na poznávací značku, doufal, že se mýlím. Ale ne – bylo to její auto, bezpochyby.

Začal jsem si v duchu opakovat logická vysvětlení: možná se zastavila jen na chvíli, možná mu přivezla něco, o čem mi zapomněla říct. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě svíralo v hrudi.

Vytáhl jsem telefon a zavolal jí.
— Ahoj, kde jsi?
— U kamarádky, — odpověděla klidně, jako by se nic nedělo. — Dáme si víno, trochu si popovídáme. Za hodinu jsem doma.
— U kamarádky? — zopakoval jsem, snažil se znít normálně.
— Ano, všechno v pořádku. — A zavěsila.

Ten klid v jejím hlase mě bodl přímo do srdce.
Stál jsem před domem a věděl, že lže. Že něco skrývá.

Pomalu jsem přešel k oknu. Světlo uvnitř bylo teplé, tlumené. Naklonil jsem se a nahlédl dovnitř.
A to, co jsem tam uviděl, mi doslova vzalo dech.

Na pohovce seděla ona — má žena. Smála se. A vedle ní, téměř těsně u sebe, můj bratr.
Držela v ruce sklenku vína, on se k ní nakláněl a něco jí šeptal.
Smích, doteky, ten pohled… všechno mluvilo za sebe.

Nedokázal jsem se pohnout. Cítil jsem, jak mi srdce bije až v krku. Všechno kolem se rozplynulo – zůstal jen ten výjev za sklem.
Ta žena, které jsem věřil, a ten muž, kterému jsem věřil ještě víc.

Odstoupil jsem od okna, ruce se mi třásly. Chtěl jsem vtrhnout dovnitř, křičet, rozbít tu lež na kusy. Ale něco mě zastavilo. Možná poslední zbytek důstojnosti. Možná šok.

Stál jsem tam v dešti, dokud světla uvnitř nezhasla.
Pak vyšla ona. V kabátu, který jsem jí koupil k výročí. Vypadala klidně, skoro šťastně. Otočila se, řekla bratrovi něco tiše a odjela.

Já zůstal stát. A věděl jsem, že nic už nebude jako dřív.

Doma jsem nespal. V hlavě mi zněl její smích, její hlas, ta lež: „U kamarádky.“
Ráno jsem se rozhodl, že si to ověřím.
Zastavil jsem se u bratra, jako by nic. Otevřel, pozdravil mě – ale v očích měl ten pohled, ten, který prozradí všechno.

— Pojď dál, dáme si kávu, — řekl.
V kuchyni to vonělo po jejích parfémech. Tenhle parfém bych poznal i mezi tisíci.

Sedl jsem si. Na stole stála hrnek s otiskem rtěnky. Červené. Té samé, kterou nosila ona.
Už nebylo co dokazovat.

Když jsem se vrátil domů, ona se chovala, jako by se nic nestalo. Smála se, vyprávěla, plánovala víkend.
A já jen seděl a poslouchal, cizí člověk naproti mně.

V noci jsem vzal její telefon. Ne proto, že bych chtěl špehovat — ale protože jsem musel vědět pravdu.
A našel jsem ji.
Zprávy, fotografie, data.
Každý večer, když jsem pracoval, byla s ním.

Seděl jsem tam dlouho. A necítil už ani bolest. Jen prázdno.

Ráno jsem odešel. Bez hádek, bez slov. Jen sbalil pár věcí a zavřel za sebou dveře.
Nevím, co jí zůstalo v hlavě, ale v mé už nebylo místo pro ni.

A když jsem odjížděl kolem toho domu, kde jsem všechno ztratil, necítil jsem nic.
Jen chlad.
Chlad, který zůstane tam, kde kdysi bylo srdce.