Krásná, čistě oblečená, s nadýchanými tvářičkami a malým plyšovým medvídkem v náručí. Stála u dveří, dívala se přímo do kamery zvonku – a čekala.

Nikdy nic neříkala. Jen se dívala, minutu, dvě… a pak se otočila a utekla za roh.
Žádní dospělí poblíž, žádné auto, nic. Jen tiché kroky malého dítěte.

Začalo mě to znepokojovat. Kdo to dítě je? Kde jsou její rodiče? A proč přichází právě ke mně?

Když se to opakovalo pátý den, rozhodla jsem se jednat. Vzala jsem záznam z kamery a jela na policii. Policisté byli překvapeni — děvče na videu působilo zcela skutečně. Během pár hodin zjistili adresu její rodiny a pozvali matku na stanici.

Když vešla do místnosti, vzduch ztěžkl. Vypadala vyčerpaně, oči prázdné, tvář bledá. Na otázku, zda ví, kde se její dcera pohybuje, žena ztuhla. A po chvíli ticha zašeptala:

„To není možné. Moje dcera je mrtvá.“

Zůstala jsem sedět jako přimražená. Policista zvedl obočí.
„Jak to myslíte?“ zeptal se tiše.

„Zemřela před třemi měsíci,“ odpověděla žena. „Při nehodě. Vzala si s sebou svého plyšového medvídka… a už se nikdy nevrátila.“

Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.

„Ale já ji viděla! Mám to natočené!“ křičela jsem a ukázala jim video.
Na záznamu se objevila postava holčičky – přesně ta samá: bílé šaty, copánky, medvídek. Natáhla ruku ke zvonku… a pak obraz zvláštně zablikal. Její tělo se rozplynulo ve vzduchu.

Matka se rozplakala.
„To je on,“ zašeptala. „Její milovaný medvídek. Ten jsme nikdy nenašli.“

V místnosti se rozhostilo ticho, znepokojivé, husté. Všichni jsme cítili, že se děje něco, co přesahuje rozum.

Doma jsem té noci nespala. Každý zvuk mě děsil. Když udeřila půlnoc, přísahala bych, že jsem slyšela kroky na verandě. Tiché, dětské. Ale když jsem otevřela dveře – nikdo tam nebyl.

Další den jsem nainstalovala novou kameru u vchodu a rozhodla se čekat.
Když hodiny ukázaly dvanáct, uviděla jsem ji znovu. Šla po chodníku, pomalu, se sklopenou hlavou. Slunce se odráželo od jejích vlasů, ale její pokožka byla téměř průsvitná.

Zastavila se u dveří. Nepřiložila prst ke zvonku, jen se podívala přímo do okna, kde jsem stála. Její oči byly obrovské, smutné, a přesto… klidné.

A pak jsem uslyšela šepot. Jemný, skoro jako vánek:

„Maminka neví, kde je můj medvídek…“

V tu chvíli zmizela. Žádný krok, žádný pohyb – jen světlo, které se rozlilo po zápraží.

Vyšla jsem ven. Na prahu ležel starý plyšový medvěd s utrženým uchem. Ten samý z videa.

Přinesla jsem ho na policii. Matka dívky ho sevřela v náručí a rozplakala se.
„Děkuji,“ šeptala. „Teď může být klidná. Teď už ví, že se vrátil domů.“

Od té doby se u mých dveří nikdy znovu neobjevila. Ale kamera každý den přesně ve dvanáct krátce problikne. A já vím, že někde tam, v jiném světě, malá duše našla svůj klid.

A přesto… někdy, když procházím kolem dveří, mám pocit, že slyším tiché klepání. Tři údery. Jako tehdy.