Ale skutečnost byla ještě děsivější.
Na hlavní městské silnici se doslova propadla země – obrovská část asfaltu zmizela v hluboké jámě, která se otevřela jako temný chřtán. Tam, kde před chvílí projížděly desítky aut, zela prázdnota, plná červené hlíny a zkrouceného kovu.
Když dorazili hasiči, policie a inženýři, celá oblast už byla obklopena vyděšenými obyvateli. Silnici uzavřeli, kolem dokola natáhli pásky a začali zkoumat, co mohlo způsobit tak obrovský propad.
Záchranáři se spouštěli dolů po lanech, jejich světla kmitala po zdech kráteru, osvětlovala kusy asfaltu, kabely a ohořelé roury. A právě tehdy si jeden z nich všiml něčeho, co tam nemělo být.
V odrazu světla se na dně objevila kovová plocha — jako poklop nebo dveře, částečně zasypané hlínou. Když se muži přiblížili, zjistili, že to není obyčejný kov. Povrch byl pokryt černou, ohořelou vrstvou a po stranách se lesklo cosi bílého.
„To nejsou kameny,“ pronesl tiše jeden z techniků, když zvedl úlomek do světla. „To jsou… kosti.“
Na povrch se okamžitě rozběhly zprávy. Policie uzavřela oblast a povolala forenzní tým. Lidé, kteří stáli kolem, jen tiše sledovali, jak záchranáři vytahují z hlíny kusy kostí, zbytky oblečení a kovové trubky. Místo vypadalo jako masový hrob.
Když dorazili kriminalisté, začali prozkoumávat otvor, který vedl dál pod zem. Brzy se ukázalo, že pod propadlou silnicí se skrývá starý tunel — ručně vytesaný, obložený cihlami, s kovovou konstrukcí na konci. Všichni ztuhli, když jeden z policistů zahlédl na stěně vyrytý nápis:
„Nevstupujte. Oni se nikdy nevrátili.“
Podle dokumentů tam žádná stavba nikdy být neměla. Archivní záznamy mlčely. Ale jeden z místních starousedlíků později řekl novinářům, že kdysi na tom místě stála továrna, která během 70. let záhadně vyhořela. Po požáru zůstaly trosky, které zasypali, a na zemi postavili silnici. Nikdo už se o to místo nezajímal – až do dne, kdy se země sama otevřela.
Když experti otevřeli starý kovový poklop, z podzemí se vyvalil těžký, zatuchlý zápach. Všichni ustoupili. V tunelu, asi pět metrů za vchodem, našli několik dřevěných beden. Byly zapečetěné, ale víka se rozpadla. Uvnitř ležely lidské pozůstatky – lebky, žebra, kosti dětských rukou. Na některých z nich byly vyryty číslice, jakoby inventární značky.
„Tohle není obyčejné pohřebiště,“ zašeptal jeden z kriminalistů. „Tohle bylo… systematické.“
Zprávy se okamžitě rozšířily po městě. Lidé začali spekulovat o tajných experimentech, vojenských bunkrech nebo podzemních věznicích. Ale večer městský úřad vydal krátké prohlášení:
„Nalezené prostory nejsou zapsány v žádné stavební dokumentaci. Vyšetřování pokračuje.“
Jenže o půlnoci, když práce měly pokračovat, došlo k něčemu zvláštnímu. Všichni pracovníci byli náhle odvoláni, oblast byla hermeticky uzavřena a vstup zakázán. Policisté odmítli sdělit důvod.
Podle jednoho z techniků, který tam pracoval, ale poslední věc, kterou dole spatřili, byla obrovská železná brána. A za ní — tiché, hluboké dýchání.
Druhý den jámu zalili betonem. Nikdo z úředníků se k tomu už nikdy nevyjádřil. Ale lidé, kteří bydlí poblíž, tvrdí, že v noci stále slyší ze země podivné klepání.
A tak město, které se ráno probudilo do běžného dne, zůstalo navždy poznamenané tajemstvím, které nemělo nikdy vyjít na světlo.