Ranní sál kavárny byl naplněn vůní silné kávy a opečeného chleba.
Mezi stolky se s jistotou pohybovala Lily — štíhlá dívka s unaveným pohledem a lehkým krokem. Už tři roky tu pracovala jako servírka a snažila se nepostěžovat si na osud. Po směně se vracela domů, kde na ni čekala nemocná matka.

— Opatrně, Lily! — vykřikl jeden ze stálých hostů s úšklebkem. — Nechrstni na mě tu svou kávu! 😱😱
Společnost u vedlejšího stolku se hlasitě rozesmála, ale dívka mlčela. Jen pevněji sevřela tác a klidně pokračovala v roznášení objednávek.

Lily ztuhla, neschopná vytrhnout ruku. Muž ji držel pevně, ale ne se zlobou — spíš s hrůzou, jako by se bál, že před ním stojí přízrak.

— Odpověz mi, děvče… — zašeptal, když se jí díval přímo do očí. — Kde jsi viděla ten znak?

Mlčela. Rty se jí zachvěly.

— Já… já nevím… — hlesla sotva slyšitelně. — Jen obrázek… hezký.

— Hezký?! — jeho hlas se zlomil. — Ten znak patřil jednotce „Černý sokol“. Bylo nás jen osm. A pět se vrátilo.

Pustil její ruku, ustoupil a, jako by ztratil rovnováhu, se posadil na židli. Před očima mu probleskly výjevy z minulosti — poušť, hukot vrtulníků, výkřiky, krev a ten samý symbol vypálený na rameni jejich lékaře.

Lily stála zmatená naproti němu. Vítr z pootevřeného okna jí čechral vlasy. Několik hostů s překvapením sledovalo, co se děje, ale nikdo se neodvážil zasáhnout.

— Tvůj otec… — promluvil muž tiše, spíš pro sebe. — Jmenoval se Viktor Savin, že?

Lily sebou trhla.
— Odkud znáte to jméno?.. — zašeptala.

Veterán zvedl pohled.
— Protože to byl můj velitel. Zachránil mi život. A zemřel tam… pod tímto znakem.

Ticho padlo jako kámen, jako by se stěny kavárny přiblížily.

— To není možné, — řekla Lily tiše, sotva dýchajíc. — Řekli mi, že prostě odešel… když jsem byla dítě.

— Ne, děvče. Neodešel. Zůstal tam. Pohřbili jsme ho vlastníma rukama. A právě na jeho těle byl ten znak — černý sokol s křížem. Symbol jednotky. Symbol věrnosti a bolesti.

Lily se zalily oči slzami.
— Tak proč jste si jistý, že to byl on?..

Veterán vytáhl z náprsní kapsy ošoupanou fotografii. Na ní mladí vojáci, slunce, písek — a uprostřed muž s pohledem, který se nyní zrcadlil v jejích rysech.

Lily si zakryla ústa rukou.
— To je on…

Muž přikývl.
— Hledal jsem jeho dceru celé roky. Chtěl jsem jí říct pravdu. Ale osud mě přivedl sem, náhodou… nebo možná ne náhodou.

Sedla si vedle něj, cítila, jak se jí třesou kolena.
— Takže to tetování… je památka na něj?..

Veterán se podíval na její ruku.
— Ano. Ale nemohla jsi to vědět… nikdo kromě nás ten symbol neznal. To znamená, že ti to někdo řekl. Kdo?

Lily zvedla hlavu. Její tvář se změnila.
— Jeden muž… přišel před půl rokem. Řekl, že znal mého otce. Že mám „pokračovat v jeho díle“. Tehdy jsem to nechápala…

Veterán ztuhl.
— Jeho jméno. Pamatuješ si ho?

Lily tiše odpověděla:
— Major Korvin.

Muž vyskočil.
Krev mu odtekla z tváře.

— Korvin?! — vydechl. — Ale ten… ten je dvacet let mrtvý…

Vzduch v kavárně ztěžkl, jako před bouří. Veterán pomalu sklopil zrak k jejímu tetování a pak se znovu podíval do jejích očí.

— Děvče, — řekl chraplavě. — Jestli je Korvin naživu… pak všechno, co jsme považovali za minulost, teprve začíná. 😱😱

U okna, ve stínu záclony, seděl muž s krátkými šedými vlasy a vybledlou maskáčovou bundou. Pomalu pil kávu, zamyšleně hleděl do šálku, ale občas se jeho pohled vracel k Lily.

Když se sklonila, aby sebrala použité ubrousky ze stolu, pod rukávem její halenky se objevil tetovaný obraz — černý sokol svírající v drápech lékařský kříž.

Veterán okamžitě zbledl. Ruka, která držela hrnek, se mu roztřásla. Ten symbol nemohl zapomenout.
Rychle se zvedl, chytil dívku za zápěstí a prudce jí vytáhl rukáv.

— Odkud máš ten znak? — zeptal se hlubokým, chraplavým hlasem.

Lily viditelně znervózněla, ale snažila se zachovat úsměv.
— Jen obrázek, — zamumlala. — Našla jsem ho na internetu, líbil se mi…

— Lež, — přerušil ji. Jeho oči potemněly. — Tenhle tetování jsem už viděl. A vím, komu patřilo… 😱😱