Šel jsem podél divoké řeky, když mě pohled zachytil na něčem zvláštním — na hladině vody se pohupovalo drobné tělíčko medvíděte.
Nejdřív jsem si myslel, že si jen hraje, cáká se, ale když jsem přišel blíž, pochopil jsem: nehýbe se. Jeho tělo bylo nehybné, jako bez života.

— „Vypadá to, že se utopil…“ — zamumlal jsem si pro sebe a opatrně ho přitáhl ke břehu.

Když jsem zvířátko vytáhl na souš, pokusil jsem se ho oživit: několikrát jsem s ním zatřásl, přejel mu rukou po čumáku, dokonce jsem mu lehce stiskl hrudník — ale bez výsledku. Leželo bez známek života a srdce se mi sevřelo soucitem.

A najednou, právě když jsem se chystal ho přikrýt bundou, se stalo něco, z čeho mi přeběhl mráz po zádech… 😱😱
Už jsem se chtěl vzdálit, když jsem zaslechl tichý, sotva slyšitelný zvuk. Myslel jsem, že se mi to zdá — možná vítr? Ale o vteřinu později medvídě slabě pohnulo tlapkou.

Ztuhl jsem. Jeho hrudník se nepatrně zvedl, jako by se snažil nadechnout. Opatrně jsem se sklonil a začal mu rukama třít srst, dýchal jsem na něj, jako bych mu chtěl předat své teplo.
A pak — krátký, přerývaný nádech. Potom další. Medvídě otevřelo oči.

Byl naživu.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Malé tělíčko se třáslo, z tlamky se ozval chraplavý pištivý zvuk. Jemně jsem ho zabalil do své bundy, přitiskl k hrudi a cítil, jak se celé chvěje. Srdce mi bušilo tak silně, jako bych se i já právě vrátil ze záhrobí.

Rychle jsem se rozběhl směrem k lesu, doufaje, že jeho matka bude někde poblíž. A skutečně, po několika stech metrech jsem uslyšel hluboké zavrčení. Zpoza stromů se objevila obrovská medvědice.

Stála napjatě, a já, aniž bych udělal prudký pohyb, jsem položil mládě na zem a ustoupil. Medvídě se nejistě postavilo a vydalo slabý zvuk. Medvědice přiběhla, očichala ho, a pak se náhle podívala přímo na mě.
Ten pohled nikdy nezapomenu. Nebyl v něm hněv — jen bolest, vděčnost a cosi prastarého, zvířecího, co se slovy popsat nedá.

Stál jsem tam, neschopen se pohnout.
Medvědice opatrně vzala své mládě a pomalu zmizela v houští.
Ticho kolem mě bylo téměř ohlušující. Jen někde v dálce hučela řeka — ta samá, z níž jsem ho vytáhl.

Zůstal jsem stát na břehu a díval se do vody.
A pak jsem si uvědomil: na dlaních mám krev. Ale ne zvířecí — lidskou.
Přejel jsem si rukou po hrudi a ucítil pálivou bolest. Teprve tehdy jsem si všiml dlouhého řezu — asi jsem se řízl o ostrý kámen, když jsem mládě vytahoval. Ale co bylo zvláštní: rána byla příliš hluboká… a já necítil bolest, jen chlad.

Svět kolem mě začal tmavnout. Zvuk řeky utichal. Poslední, co jsem zahlédl, bylo odražené v hladině: stál jsem tam, bledý, s vytřeštěnýma očima — a za mnou stín medvědice.

Když jsem mrkl — odraz zmizel.
A vedle mě v písku zůstaly jen stopy tlap, vedoucí zpět do lesa…

Od té doby jsem se k té řece už nikdy nevrátil.
Ale někdy v noci se mi zdá, že znovu slyším ten slabý pištivý zvuk — a tiché, vděčné zavrčení někde za oknem.