Můj manžel byl v práci, když ke mně přišel tchán a řekl, že mi chce ukázat něco zvláštního v koupelně. Vešla jsem tam — a ztuhla jsem: na podlaze ležely úlomky dlaždic, kusy cementu a mezi nimi igelitový sáček 😱😱

Toho dne jsme byli doma jen my dva. Manžel odjel brzy ráno a já se věnovala běžným domácím pracím — prala jsem, vařila, uklízela. Všechno bylo klidné, dokud jsem najednou nepocítila, jak se mi někdo dotkl ramene.

— „Kde je tvůj manžel?“ — uslyšela jsem za sebou těžký, chraplavý hlas.

Rychle jsem se otočila — přede mnou stál tchán. Jeho tvář byla šedá, rty se třásly, oči mu těkaly.

— „V práci…“ — odpověděla jsem zmateně. — „Stalo se něco?“

— „Jdi do koupelny,“ — řekl tiše, ale rozhodně. — „Musíš to vidět sama.“

Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Hlavou mi problesklo: nenašel snad něco, co by nasvědčovalo nevěře? Ale tchán zavrtěl hlavou.

— „Ne, to ne… prostě se jdi podívat.“

Vydala jsem se do koupelny. Jakmile jsem vešla, zůstala jsem stát jako přikovaná. Zeď u umyvadla byla prorazená, kousky dlaždic ležely všude, cítila jsem pach cementu a prachu. Mezi troskami ležel průhledný sáček.

Tchán na něj mlčky ukázal. Klekla jsem si, opatrně sáček vzala a s třesoucíma rukama ho otevřela.

To, co jsem uviděla uvnitř, mi vzalo dech… 😱😱 Opatrně jsem rozvázala igelitový sáček, srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že vyskočí z hrudi. Tchán stál vedle mě, mlčel, ale jeho tvář bledla čím dál víc.

Když jsem zvedla okraj sáčku — udeřil mě do nosu ostrý, kovový zápach, jako rez a vlhká zem. Uvnitř, mezi kousky prachu a cementu, jsem zahlédla něco tmavého. Nejdřív jsem si myslela, že je to hadr, ale pak jsem pochopila… byly to vlasy. Skutečné lidské vlasy.

— „Co… co to je?!“ — zachraptěla jsem a pustila sáček. — „Odkud se to tu vzalo?!“

Tchán si těžce povzdechl, jako by sbíral síly:
— „Rozhodl jsem se vyměnit staré trubky. Sundal jsem dlaždice a tam — ve zdi — bylo tohle. Ničeho jsem se nedotýkal, hned jsem tě zavolal.“

Po zádech mi přeběhl mráz. Zvedla jsem sáček znovu, podívala se dovnitř — a tentokrát jsem si všimla něčeho lesklého. Malý přívěsek. Stříbrné srdíčko, celé zaprášené, ale s vyrytým písmenem „A“.

Zatajil se mi dech.
— „To je… moje!“ — zašeptala jsem. — „Manžel mi to dal před svatbou… ale ztratila jsem ho!“

Tchán se ke mně prudce otočil:
— „Ztratila? Kdy?“

— „Asi před dvěma lety. Myslela jsem, že mi někde na dvoře spadl…“

Ještě víc zbledl.
— „V té zdi… ten cement má přes tři roky.“

Nechápavě jsem se na něj podívala.
— „Chceš říct, že… někdo tam to moje šperky zabetonoval schválně?“

Mlčel. Jen se mu oči rychle pohybovaly, jako by se rozhodoval, jestli má něco říct. A pak tiše vydechl:
— „Myslím, že to udělal tvůj manžel.“

Ucukla jsem, jako by mě někdo udeřil.
— „Cože? Proč?!“

Tchán sklopil zrak.
— „Když jste spolu začali chodit, často v noci něco dělal v koupelně. Myslel jsem, že opravuje trubky. Ale pak mi zakázal tam chodit.“

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Jen hodiny v kuchyni tiše tikaly.

Podívala jsem se znovu na sáček. Slzy mi vyhrkly do očí. Nechtěla jsem tomu věřit, ale… kromě vlasů a přívěsku tam bylo ještě něco — starý ženský telefon, celý pokrytý cementem. Obrazovka byla rozbitá, ale pořád na ní byla nálepka se jménem: „Lena ❤️“.

Klekla jsem si, cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Lena — bývalá přítelkyně mého manžela. Ta, která zmizela před třemi lety a nikdy ji nenašli.

Tchán se pomalu posadil vedle mě.
— „Teď chápeš, proč se od rána třesu…“ — řekl tiše. — „Tohle není jen oprava. To je něčí hrob ve zdi.“

A když jsme tam seděli v šeru koupelny, zaslechla jsem, jak se za dveřmi pomalu otočil klíč.
Manžel se vrátil domů. 😱