Chudá studentka a starý aristokrat: Co po ní chtěl o svatební noci, to by nevymyslel ani spisovatel hororů…

Anna seděla na okraji postele a zhluboka dýchala. Vzduch v ložnici byl těžký, dusivý. Hodiny na zdi tikaly tak hlasitě, že každý úder připomínal tep srdce, které se snaží utéct z hrudi.

Ivan Sergejevič – muž se šedýma očima a chladnou důstojností – pomalu zavřel dveře. Jeho pohyby byly tiché, promyšlené, jakoby se bál, že i zvuk klíče by mohl zlomit to křehké napětí mezi nimi. Sundal si sako, pečlivě ho složil, a pak řekl:
— Anno, řekni mi upřímně… jsi připravená být mojí ženou, i kdybych po tobě chtěl něco… zvláštního?

Anna zvedla oči. Vypadala zaskočeně.
— Zvláštního? Co tím myslíte?

Ivan se pousmál, ale v tom úsměvu nebylo nic hřejivého.
— Dnes v noci nebudeš mou manželkou. Budeš mou dcerou.

Na okamžik se všechno zastavilo.
— Vaší… dcerou?

— Ano, mou dcerou Alexandrou. Zemřela před dvěma lety. Ale ty… ty jí jsi tak podobná, že když tě vidím, mám pocit, že se vrátila. Dnes oblékneš její košili a budeš… ona.

Anna cítila, jak jí srdce buší v krku.
— To nemyslíte vážně!

Ivan se otočil k velkému portrétu visícímu na stěně. Na obraze byla mladá žena – s něžnou tváří a smutnýma očima.
— Ona byla všechno, co jsem měl. A když odešla, svět se zastavil. Nikdo mi neřekl pravdu, proč. Řekli jen „nemoc“. Ale já vím, že to nebyla nemoc.

Pak vytáhl ze zásuvky malou krabičku.
— Tohle je její deník. Nikdy jsem ho neotevřel. Nedokázal jsem to. Ale možná ty… ano.

Anna váhala, ale pak vzala krabičku a otevřela ji. Uvnitř ležel sešit se starou kůží na obálce. Na první stránce stálo drobným písmem:
„Pokud tohle někdo čte, znamená to, že už je pozdě. Nejsem nemocná. Někdo mě chce umlčet.“

Anna cítila, jak jí zmrzly ruce. Listovala dál – stránku po stránce. Alexandra psala o právníkovi rodiny, muži, který měl být jejich ochráncem. Jenže místo toho přepisoval dokumenty, převáděl peníze z nadace na své účty a vyhrožoval jí, aby mlčela.

Poslední zápis byl krátký, přerývaný:
„Jestli se mi něco stane, hledej klíč pod víkem klavíru. Pravda má svůj zvuk.“

Anna vstala a šla ke klavíru v rohu pokoje. Zvedla víko – a tam, mezi strunami, se zaleskl malý kovový klíč.
— Pane bože…

Ivan stál za ní, jako zkamenělý.
— Ukaž mi to, — řekl tiše.

Společně sestoupili do pracovny. Ivan otevřel tajnou přihrádku za knihovnou a zadal kód k sejfu. Anna vložila klíč. Mechanismus tiše cvakl. Uvnitř ležely dokumenty, dopisy a několik složek.

Nahoře ležela fotografie – Alexandra a muž v obleku. Právník.

Ivan se posadil, tvář bledou jako papír.
— Takže… oni ji zabili. Ne nožem, ne jedem… ale papírem. Lží.

Anna mlčela. Poté pomalu řekla:
— Ještě ji můžete bránit. Ale jinak, než jste plánoval.

Druhý den v kanceláři notáře zavládlo napětí. Právník, který se včera smál a připíjel na „šťastný svazek“, dnes jen bledě přihlížel. Ivan položil deník na stůl.
— Podváděl jste mou rodinu. Ukradl jste život mé dcery. Ale dnes se vrací – skrze pravdu.

Anna podepsala nové dokumenty. Nadace, kterou Alexandra založila, přešla do jejích rukou. Nebyla už jen „mladá chudá studentka“. Stala se ženou, která se rozhodla mluvit nahlas.

Večer se v domě rozhostilo zvláštní ticho. Anna si sedla ke klavíru, otevřela deník a na poslední stránku dopsala:
„Alexandro, našla jsem tvůj hlas. A teď k němu přidávám svůj.“

Když zazněly první tóny, Ivan vešel do pokoje.
— Dnes jsi ji přivedla zpět, — řekl tiše.

Anna se usmála – unaveně, ale klidně.
— Ne, dnes jsem přivedla zpět sebe.

Hudba se rozléhala domem a mísila se s tichem noci. Tentokrát to nebylo ticho smutku, ale nového začátku. Dům, který byl kdysi plný stínů, se konečně nadechl.