Všichni se smáli, když přebalovala milionáře. „Podívej se na ni,“ šeptali ostatní sestry, „dělá anděla strážného starému boháči, který už ani neví, že žije.“
Ale ten smích se brzy změnil v dusivé ticho.
Vůně dezinfekce se mísila s monotónním pípáním přístrojů.
Svetlana byla na klinice sotva tři týdny, ale zdálo se jí, že tu stála už roky.
Na oddělení v kómatu se čas rozpouštěl – v bílém světle, v odrazech na kovu, v tichu, které dusilo.
Z desítek pacientů ji přitahoval jeden.
Viktor Ivanov.
Jméno, které se dřív objevovalo na titulních stranách.
Miliardář, filantrop, muž, který ovládal banky i politiky.
Teď – jen tělo napojené na hadičky a přístroje.
Svetlana se snažila potlačit lítost, když mu upravovala přikrývku. Ale toho dne si všimla něčeho, co jí rozbušilo srdce.
Na jeho stehně byly drobné, rovnoběžné škrábance.
Čerstvé. Zarudlé.
A vedly v přesných liniích, jako kdyby někdo chtěl něco napsat.
Naklonila se blíž.
Srdce jí tlouklo až v krku.
A pak se to stalo.
Viktorovy prsty se pohnuly.
Ne náhodně – v rytmu.
· — · ·
— — · ·
Svetlana ztuhla.
To přece znala… Morseovka.
„K… U… R… I… E… R…“
Kurýr.
Zamrazilo ji.
Kurýr? Jaký kurýr by měl co dělat na klinice u pacienta v kómatu?
Otočila se. V tom okamžiku se dveře pootevřely a dovnitř vstoupil Arkadij, sanitář.
Velký muž s unavenýma očima a neustálým úsměvem, který nikdy nevypadal upřímně.
— Podepište tohle, — řekl klidně a položil na stolek u postele papír.
Svetlana se na něj podívala.
Byla to tabulka plná záhadných kódů: NF-7, AL-23, OM-12.
Žádné lékařské údaje, žádná jména.
V levém rohu se leskl malý reliéfní znak – písmeno Q v kruhu.
Q Foundation.
Nadace, kterou Viktor založil.
Oficiálně pro „pomoc pacientům s vzácnými chorobami“.
Neoficiálně? Spekulovalo se o výzkumech, které se nesměly zveřejnit.
Když Arkadij odešel, Viktor znovu pohnul prsty.
· · — · / · — · · / · · — —
„Nevěř. Voda. Noc.“
A čísla: 23:40.
Svetlana polkla.
„Voda“ – to mohlo znamenat jediné: suterén, prádelna.
O půl hodiny později už tam stála.
Teplo, pára, vůně chemikálií.
V řadách ležely šedé pytle s prádlem, označené černým fixem: KÓMA – 3.
Na jednom z nich blikala fialová značka – NF-7.
— Svetlano? — ozval se tichý hlas za ní.
Otočila se. Arkadij.
Stál tam s papírem v ruce.
— Chybí váš podpis, — řekl. — Kurýr už je na cestě.
Jeho hlas byl prázdný, oči bez výrazu.
Svetlana si všimla jizev na jeho ruce – tři tenké čáry, do kříže, přesně jako na Viktorově kůži.
— Co to máte na ruce? — zašeptala.
— Znak, — odpověděl. — Každý, kdo slouží Nadaci, ho má.
Než stihla zareagovat, ozvalo se kovové klepání.
Dveře do prádelny se otevřely.
Vstoupil muž v šedé bundě, s respirátorem na tváři a kufříkem v ruce.
Na rukávu měl stejný symbol – Q.
— Kde je náklad? — zeptal se.
Arkadij ukázal na pytle.
Kurýr přistoupil, otevřel jeden… a Svetlana zadržela dech.
Uvnitř nebylo prádlo.
Byly tam vakově zabalené vzorky – krev, tkáň, fragmenty kůže.
Kurýr se narovnal.
— Jeden kus navíc, — řekl klidně.
Arkadij se podíval na Svetlanu.
— Ona.
Svetlana ustoupila.
Pak prudce popadla kovový tác a udeřila jím do světla. Záblesk, rachot, úlek.
Rozběhla se.
Běžela po chodbách, slyšela kroky za sebou.
Srdce jí bušilo, dech pálil.
Vběhla do Viktorovy místnosti.
Přístroj u jeho postele začal pípat rychleji.
Jeho prsty znovu pohybovaly.
· · — · / — · · / · — —
„Utíkej.“
— Ne, — vydechla. — Nenechám tě tu.
Zapnula telefon, spustila nahrávání a odeslala záznam rozhovoru Arkadije a kurýra na novinářské adresy, které si pamatovala.
Pak sáhla po defibrilátoru.
Venku na chodbě se ozvaly kroky.
23:40.
Otočila se k Viktorovi.
— Dnes to skončí. Jednou pro vždy.
Dveře se otevřely.
Kurýr stál na prahu, Arkadij za ním.
Ale místo vystrašené sestry uviděli ženu s elektrodou v ruce, s očima plnýma vzdoru.
— Víte, co děláte? — zeptal se kurýr.
— Ano, — odpověděla. — Probouzím pravdu.
Stiskla tlačítko.
Výboj světla zaplnil místnost, přístroje zaječely.
A někde venku, v temnotě města, se spustil přenos dat – soubor označený „Q_ODHALENÍ“.
A smích, kterým se jí kdysi vysmívali, už nikdy nikdo nezopakoval.