Jsem svobodný otec dvou malých dcer. Ale to ráno… změnilo všechno.

Probudil jsem se jako obvykle – ospalý, s těžkou hlavou a prázdným tichým domem kolem sebe. Slunce se prodíralo skrz záclony, někde v dálce tikaly hodiny a já přemýšlel, co připravím k snídani. Palačinky. Jako vždy. Moje holčičky je milují.

Ale když jsem vstoupil do kuchyně… zůstal jsem stát jako přimražený.
Stůl byl prostřený.
Na talířích ležely malé palačinky, posypané cukrem a ozdobené čerstvými jahodami. Dva hrnky mléka. A uprostřed stolu – lístek, psaný dětskou rukou, trochu kostrbatě, ale jasně čitelně:
„Tati, dnes jsme udělaly snídani my. Protože tě máme nejradši.“

Cítil jsem, jak se mi stáhl krk. Moje holčičky mají šest a osm let. Nedokázal jsem pochopit, jak to zvládly. Plotna je pro ně moc vysoká, hrnce těžké.
Ale než jsem stihl cokoliv říct, stály ve dveřích.
Rozcuchané, rozesmáté, v pyžamech, se zástěrou, která jim sahala až po kolena.

„Překvapení!“ křikly obě naráz.

Snažil jsem se usmát, ale cítil jsem zvláštní chvění.
„Kde jste vzaly všechno jídlo?“ zeptal jsem se tiše.

Mladší, Ema, se na mě podívala s naprostou vážností.
„Pomohla nám maminka.“

Zarazil jsem se.
Jejich maminka… zemřela před dvěma lety. Autonehoda. Náhlá, nesmyslná, krutá.
„Cože?“ vydechl jsem. „Jak to myslíš?“
„Včera večer přišla do našeho pokoje,“ řekla Ema. „Řekla nám, že tě máme překvapit. A že tě pořád miluje.“

Nohy se mi podlomily.
Starší Klárka dodala:
„A řekla, že nesmíme zapomenout dát do těsta skořici. Protože ji máš rád.“

V tu chvíli jsem zahlédl na stole hrnek.
Bílý porcelánový hrnek s jemnou prasklinou – stejný, který patřil mé ženě. Ten, který se rozbil skoro před rokem a který jsem pak schoval hluboko do skříně.
Teď byl celý.
A uvnitř… horká káva.

Přivoněl jsem. Voněla přesně tak, jak ji dělávala ona – silná, sladká, se stopou skořice.
Káva se ještě kouřila.
Dotkl jsem se hrnku. Byl horký.

Celý den jsem chodil po domě a měl pocit, že mě někdo sleduje. Ne ze strachu – spíš z pocitu přítomnosti.
Když jsem uklízel stůl, našel jsem pod ubrusem další lístek.
Stejné písmo.
Ale tentokrát tam stálo jen:
„Nikdy nejsi sám.“

Sedl jsem si, ruce se mi třásly.
Nevěděl jsem, co si mám myslet.
Dětská fantazie? Náhoda? Nebo… něco víc?

Od toho dne se všechno změnilo.
Někdy večer, když dcery usnou, slyším kroky v chodbě.
Občas se v domě rozline známá vůně jejího parfému.
A jednou v noci – přísahám – jsem slyšel hlas.
Tichý, jemný, ale naprosto jasný:
„Jsem tady.“

Možná je to jen moje mysl. Možná sen.
Ale vím, že od té chvíle věřím, že láska nikdy neumírá.

Každé ráno, když vstanu, dívám se na ten prázdný stůl.
A cítím v srdci něco, co nedokážu vysvětlit.
Pocit, že někdo zůstává – i když by už dávno neměl být mezi námi.

A možná… právě v tom je zázrak.
Protože někdy, když si myslíme, že všechno skončilo,
ve skutečnosti to teprve začíná.

Podívejte se do komentářů – tam totiž začíná ta opravdová část příběhu.