Truchlil po své ženě pět let. Pět let ticha, prázdnoty a nevyřčených slov. Každé ráno vstával s tíhou, která ho dusila, a každý večer usínal s obrazem její tváře v hlavě. Dům byl plný vzpomínek – ale zároveň mrtvý, bez jejího smíchu, bez jejího doteku.

Naučil se žít ve stereotypu, aby neztratil rozum. Káva v prázdné kuchyni, tichá procházka po městě, návrat domů a nakonec – hřbitov.
Její hrob navštěvoval každý den, jako by tam zanechával kus svého srdce.
Vždy stejné květiny, stejné místo, stejná slova šeptaná do větru.

Byl to jeho způsob, jak přežít.

Ale jednoho dne se všechno změnilo.

Toho rána bylo nebe nízké, zatažené, a chladný vítr mu rval kabát. Když stál u jejího hrobu, položil čerstvou kytici, pohladil kámen a zavřel oči. „Miluju tě,“ řekl tiše.
A odešel.

Doma cítil zvláštní napětí. Jako by ho někdo sledoval. Připsal to únavě, rozepnul kabát a zamířil do kuchyně.
Otevřel dveře – a zastavil se jako přimražený.

Na stole stála váza.
A v ní – přesně ty samé květiny, které toho rána nechal na hrobě.

Voda v ní se jemně chvěla, okvětní lístky se leskly, jako by je právě navlhčila rosa. Jeho srdce se rozbušilo.
„To není možné…“ zašeptal.

Udělalo se mu nevolno. Všechno vypadalo stejně, jen vzduch byl jiný – těžší, vonící po hlíně a… po ní.
Po jejím parfému.
Po vůni, která kdysi naplňovala celý dům.

„Marie?“ řekl, sotva slyšitelně.

Vtom se ozvalo zapraskání.
Z ložnice.
Pomalu, bez větru, se dveře pootevřely.

Stál tam dlouho, než se odvážil udělat krok.
Uvnitř bylo všechno na svém místě: šála na křesle, kniha na stolku, fotografie v rámu.
Ale teď tam něco přibylo.

Na polštáři ležela čerstvá růže.

Zarazil se. Ta růže byla z jeho ranní kytice. Poznal ji – měla lehce zlomený stonek, který se mu ráno nepodařilo opravit.
Klekl si, dotkl se jí – byla živá.

A v tu chvíli uslyšel hlas.
Ne nahlas, ne jasně – jen tichý, jako vánek:
„Neplakej.“

Otočil se. A v rohu stála ženská postava. Průsvitná, klidná, známá.
Její silueta se leskla jako mlha.

„Marie…“ vydechl.

Postava se usmála.
„Vím, že jsi nezapomněl,“ řekla jemně.
„A proto jsem se vrátila.“

Cítil, jak se mu podlomila kolena.
Chtěl k ní jít, dotknout se jí – ale ona ustoupila.
„Ne,“ šeptla. „Ještě ne. Jen jsem chtěla, abys věděl, že nejsem pryč. Každá květina, kterou mi přineseš, mě přivádí blíž.“

Zavřel oči – a když je otevřel, byl sám.
Květiny zůstaly. Vůně také. Ale růže z polštáře zmizela.

Od toho dne se jeho život změnil.
Už nechodil na hřbitov každý den.
Květiny začaly samy objevovat se doma – čerstvé, voňavé, s kapkami rosy, i když venku nepršelo.
A pokaždé, když se posadil k jídlu, měl pocit, že naproti němu někdo sedí.

Sousedi si začali šeptat.
Říkali, že v noci, když procházejí kolem jeho domu, slyší ženský smích.
A že z jeho oken se line vůně růží, i v zimě.

Jednoho večera, když venku zuřila bouře, našel na prahu obálku.
Uvnitř bylo jediné slovo – napsané ženskou rukou, kterou poznal okamžitě:
„Zítra.“

Další ráno uslyšel tiché cinknutí.
Váza se rozpadla na kusy. Voda se rozlila po stole a mezi střepy ležela růže. Stejná, jakou jí dával, když se poznali.

Vzal ji do ruky, přivoněl – a usmál se.

Už se nebál.
Protože pochopil, že láska, která byla opravdová, nikdy nezemře.
Jen si někdy najde cestu zpátky – v podobě květiny, vůně, nebo tichého smíchu za zavřenými dveřmi.