🫣 Když máma vytáhla ten zvláštní předmět z tátovy zásuvky, cítila jsem, jak mi srdce poskočilo.
V místnosti se ochladilo, ticho bylo husté, jako by někdo vypnul svět.
Táta stál nehybně u dveří, oči upřené do podlahy, a máma držela tu věc v prstech, které se třásly.

„Co to má znamenat?“ zeptala se tiše.
Nikdo neodpověděl.
Jediné, co bylo slyšet, bylo tikání hodin – pomalé, zlověstné, jako by odměřovaly konec něčeho.

Ta věc byla z kovu.
Malá, ale těžká. Na jejím povrchu se leskly drobné symboly, které vypadaly jako vyryté písmena nebo kódy. Uvnitř se slabě mihotalo světlo, studené a namodralé.

„Není to, jak to vypadá,“ řekl táta po chvíli.
Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl paniku.

Máma se na něj podívala, s obličejem bílým jako papír.
„Neříkej mi, že to je…“
Zmlkla.
Protože oba jsme věděli, že ať to bylo cokoli, nemělo to být tady – v našem domě.

Tu noc jsem nemohla spát.
Z vedlejšího pokoje jsem slyšela kroky. Táta sešel dolů, potichu, skoro neslyšně.
Šla jsem za ním.

Z kuchyně se linulo modré světlo.
Nakoukla jsem. Táta seděl u stolu, v ruce držel ten předmět.
A z něj vycházela projekce – obraz ženy.
Stála nehybně, oči měla otevřené… a dívala se přímo na něj.

„Tati?“ zašeptala jsem.

Trhl sebou, zaklapl zařízení a prudce se otočil.
„Neměla jsi to vidět,“ řekl tiše.

Ráno máma zmizela.
Bez dopisu, bez vysvětlení.
Jen její oblíbený hrnek stál na stole, nedopitá káva ještě teplá.

Táta tvrdil, že odešla sama.
Ale v jeho hlase nebylo nic lidského.

Začala jsem hledat odpovědi.
Zásuvka byla opět zavřená, ale ten předmět tam ležel.
Znovu.
Jako by se nikdy nic nestalo.

Držela jsem ho v ruce a ucítila slabé teplo.
Na boku byl malý knoflík. Zmáčkla jsem ho.

Objevil se obraz.
Náš dům, obývák, já a máma…
A pak postava u okna.
Muž v černém kabátu. Bez obličeje.

Když jsem vykřikla, obraz zmizel.

O několik dní později jsem našla v tátově telefonu zprávu.
Byla krátká:

„Pokud to zapnula, udělej, co musíš.“

Ten den už se táta nikdy nevrátil.

Od té doby jsem v domě sama.
Ale někdy v noci slyším tiché cvaknutí.
Zásuvka.
Stejná, jako tehdy.
A pak ten modrý svit.

Když se odvážím přiblížit, vidím tvář.
Její tvář.
Mámina.

Nedívá se na mě s výčitkou – spíš s varováním.
Jako by se snažila něco říct, ale světlo jí brání.

Snažila jsem se toho zbavit.
Vyhodila jsem to do popelnice.
Zakopala v lese.
Snažila se roztavit v ohni.

Ale každé ráno to leží zpátky v zásuvce.
Na stejném místě.
Nezničitelné.

Teď už vím, že to není obyčejný předmět.
Je to klíč.
Nebo spíš – spojení.

A pokud měl táta pravdu, ten klíč otevírá dveře, které by měly zůstat navždy zavřené.

Máma ty dveře prošla.
Táta ji následoval.
A já… jsem teď na řadě.

🫣 Dnes v noci, když usínám, slyším to tiché cvak.
A vím, že tentokrát to nebude jen světlo.
Tentokrát to bude pozvání.