Ivan Sergejevič, postarší muž s aristokratickým držením těla a chladně šedýma očima, pevně držel ruku mladé Anny. Na první pohled bylo jasné, že to byl člověk, který byl zvyklý mít vše, po čem zatoužil. Jeho drahý oblek, tichý hlas a jistý krok vyzařovaly autoritu – a přesto se za tím vším skrývalo něco, co Anna nikdy nečekala.

Když si ho vzala, lidé z univerzity i sousedé si šeptali. Dvacetiletá studentka z chudé rodiny a šedesátiletý milionář? To musí být pro peníze, říkali. Jiní tvrdili, že je jen další z jeho „hraček“. Ale Anna měla důvody, o kterých nikomu neřekla. Toužila po stabilitě, po domově, po klidu – a Ivan jí to všechno slíbil.

První večer po svatbě byl tichý. V obrovském sídle hořely svíčky a vonělo červené víno. Anna se cítila nejistě, ale Ivan se choval laskavě, dokonce jemně. Dokud nepoložil skleničku a nepodíval se jí do očí.

— Anno, potřebuju, abys mi něco slíbila, řekl tiše.
— Co? zeptala se.
— Nikdy, ať se děje cokoli, nevcházej do posledního pokoje na konci chodby.

Řekl to tak vážně, že jí zamrazilo. Neptala se proč. Jen přikývla.

Dny plynuly, život byl zvláštně poklidný. Ivan mizel na dlouhé hodiny ve své pracovně a Anna se procházela po zahradě, obdivovala staré obrazy a snažila se zvyknout si na ticho domu. Ale každou noc, přesně o půlnoci, slyšela z onoho zakázaného pokoje šelest, kroky… někdy tiché šeptání, někdy pláč. Nikdo tam nechodil. Dveře byly vždy zamčené.

Jednou v noci, kdy se bouřka přehnala nad městem, se Anna rozhodla zjistit pravdu. Vzala svíci, tiše sešla po chodbě a zastavila se před oněmi dveřmi. Zámek byl pootevřený. Když stiskla kliku, prudký chlad ji zasáhl do dlaně. Pomalu otevřela.

Uvnitř byla místnost pokrytá prachem a pavučinami. Na zdi visel obrovský zrcadlový rám, zčernalý stářím. A v odrazu – viděla něco, co jí zastavilo dech. Ženu. Mladou, krásnou, v bílé svatební róbě, s prázdnýma očima, které se dívaly přímo na ni. Anna ucouvla. A pak za sebou uslyšela kroky.

— Říkal jsem ti, abys sem nechodila… ozval se Ivanův hlas.

Byl bledý jako stěna. Přešel k zrcadlu a dotkl se ho. Povrch se zachvěl, jako by byl z vody.
— To je ona, zašeptal. Moje první žena. Zemřela tady, v předvečer svatby… před třiceti lety. Od té doby mě nenechá na pokoji.

Anna stála strnule, neschopná slova.
— Myslel jsem, že když si vezmu tebe, zapomenu, že ji utiším, pokračoval tiše. Ale teď… teď se vrátila. A ty… jí připomínáš víc, než si myslíš.

Vtom světlo svíce zhaslo. Ticho. Jen vítr venku bušil do oken. Anna ucítila, jak se jí někdo dotkl ramen. Ledová ruka. Ne lidská.

Ráno služebnictvo našlo dveře do pokoje dokořán. Uvnitř – prasklé zrcadlo a dvě postavy, ztracené v odrazu, jak drží jedna druhou za ruku. Nikdo je už nikdy neviděl. Ale když se nocí rozléhá bouře, prý je v sídle slyšet ženský smích a hluboký mužský hlas, který opakuje:
„Měla jsi zůstat venku…“