Ráno v Riverstone bylo klidné.
Vzduch se třpytil jako sklo, a i vítr se zdál příliš jemný, aby rušil ticho. Ale klid v tomhle městě nikdy netrval dlouho.
Stačil jeden burácivý zvuk motoru, aby se mír proměnil v bouři.
Motorkáři přijeli jako lavina.
Šest strojů, černé kožené bundy, tetování, smích, který se zařezával do ticha. Na staré benzínce Mike’s Gas & Go právě tankovala Margaret Thompsonová — 99letá žena se stříbrnými vlasy, uhlazenými do dokonalého drdolu. Její oči byly klidné, ale tvrdé jako ocel.
Jeden z motorkářů, mladý muž s jizvou přes obočí, zastavil vedle ní a posměšně houkl:
— Hej, babi! Nech to mladším, jo?
Zbytek skupiny se rozesmál.
Jiný si všiml nálepky na jejím autě a zašklebil se:
— „Veterán z Vietnamu“? Ty jsi tam co dělala, vařila kávu vojákům?
Margaret neodpověděla.
Její ruce, stále pevné, jen zavřely víčko nádrže.
Ty ruce kdysi držely řízení helikoptéry uprostřed bouře, vytahovaly raněné z džungle pod palbou.
Viděly věci, které tihle kluci nikdy nepochopí.
Z okna se díval pokladní Jimmy — chtěl zavolat policii, ale Margaret mu jediným pohledem naznačila: ne.
Ten chlapec by nepochopil, že opravdové nebezpečí nekřičí. Jen čeká.
— Já si jen dolévám benzín, — pronesla klidně, bez náznaku strachu.
Lídr skupiny, muž s přezdívkou Havoc, přistoupil blíž. Jeho těžké boty zaduněly o asfalt.
Položil dlaň na kapotu jejího auta a zamumlal:
— Tohle je náš město. Nauč se respektu, babi.
Margaret se na něj podívala.
— Respekt si nevyžádáš, zasloužíš si ho.
Havoc zvedl obočí a sevřel jí zápěstí.
— A co když ne?
Jeho kumpáni se zachechtali. Jeden z nich kopl do nárazníku jejího Fordu. Kov zavrzal.
Ale Margaret ani neuhnula pohledem.
Pomalu, jako by se jí to vůbec netýkalo, se otočila, otevřela dveře, posadila se a vytáhla ze své kabelky starý tlačítkový mobil.
Poškozený, ošoupaný, ale funkční.
Na displeji jen jedno číslo. Jediné, které si pamatovala i po všech těch letech.
— Voláš policajty? — zasmál se Havoc. — To bude dlouhý den, babi!
Margaret neodpověděla.
Stiskla tlačítko.
Telefon chvíli zvonil… pak se ozval hluboký, vážný hlas:
— Margaret? Kde jsi?
— Mike’s Gas & Go, — odpověděla tiše.
Nastalo ticho. Tak hutné, že se dalo krájet.
O pár minut později se z dálky ozval rachot. Ale jiný než ten předtím — hlubší, těžší, rytmický.
Nebyli to motorkáři.
Byla to kolona černých jeepů a starých vojenských motocyklů. Na nádržích se leskla znak Delta Vets MC — bratrstvo bývalých vojáků.
Margaret odložila telefon.
Havoc couvl.
— Co to… kdo to je?
Margaret se lehce usmála.
— Moji chlapci.
A v tu chvíli to začalo.
Motory burácely, země se chvěla. Motorkáři, kteří před chvílí stáli suverénně, najednou vypadali jako děti, co se ztratily v bouři.
Z jeepu vystoupil muž s šedivými vlasy a páskou přes oko.
Podíval se na Margaret, zasalutoval.
— Paní velitelko Thompsonová… dlouho jsme vás neviděli.
Havoc polkl.
Veterán se obrátil k němu:
— My se nestaráme o staré ženy. Ale když se dotkneš jedné z nás… to je osobní.
— Na kolena, — přikázal mu.
Havoc, který ještě před minutou vyhrožoval, si klekl na asfalt.
Margaret k němu přistoupila, podívala se mu přímo do očí:
— Uctivost není o síle. Je o charakteru.
Pak se otočila ke svým druhům:
— Jedeme. Mám pocit, že svět ještě neskončil s lekcemi.
Když jejich kolona zmizela za horizontem, Riverstone opět utichl.
Pokladní Jimmy vyšel zpoza pultu, oči měl doširoka otevřené.
— Paní Thompsonová… kdo vlastně jste?
Margaret se usmála.
— Jen stará žena, která ví, komu zavolat.
A vítr odnesl její slova pryč, zatímco město stálo v němém úžasu — před klidem ženy, která kdysi zachraňovala životy… a dnes znovu zachránila svou důstojnost.