Před ženichem stála bytost, která se jen vzdáleně podobala ženě, kterou miloval. Tvár měla bílou jako vosk, oči prázdné, bez jiskry života. Ale to nejděsivější teprve přišlo — na jejích tvářích se rýsovaly hluboké jizvy, jako by jí někdo záměrně znetvořil.

Ženich instinktivně ucouvl. Vzduch se naplnil šepotem, někdo zakřičel, hudba umlkla. Kněz ztuhl s otevřenou knihou v rukou. A nevěsta… stála bez pohybu, s prázdným pohledem, v němž nebylo ani radosti, ani smutku — jen chlad.

Ještě včera spolu plánovali svatební cestu, smáli se a objímali. A teď měl před sebou něco, co mu připomínalo spíš stín než ženu. Srdce mu bušilo, prsty se třásly. „To není možné…“ zašeptal.

Nevěsta pomalu zvedla hlavu. Její rty se zachvěly a z nich vyšel tichý, kovově znějící smích. Byl to zvuk, který se zarýval do kůže. Ženich ztuhl.

— Nejsi rád, že mě vidíš, miláčku? — řekla hrubým, cizím hlasem.

Ta slova mu projela tělem jako led. Ten hlas znal. Patřil ženě, kterou kdysi miloval, ale která zemřela před dvěma lety — jeho první snoubence. Zahynula při autonehodě týden před svatbou.

Ženich se rozklepal. V hlavě mu vířily vzpomínky: vůně benzínu, křik, rozbité sklo, bílá šaty pokryté krví. A teď, dva roky poté, stála před ním. Nebo něco, co si její podobu vypůjčilo.

— Kdo jsi? — vydechl.

Nevěsta se usmála, zvedla ruku a stáhla z prstu prsten. Na něm bylo vyryto datum — přesně to samé, kdy měla být jejich první svatba.

— Slíbila jsem, že se vrátím, — pronesla tiše. — A tys přísahal, že mě nikdy neopustíš. Tak proč jsi zapomněl?

Kněz ustoupil o krok, někdo z hostů omdlel. V sále se rozléhal její smích — ostrý, nepřirozený.

Pak světla zablikala a svíčky samy od sebe vzplály. Lidé začali utíkat, sál se měnil v chaos. Ženich couvl až k oltáři, oči vytřeštěné hrůzou. A když se ohlédl, ona stála uprostřed ohně, závoj jí planul a v očích se jí odrážely plameny.

Nikdo přesně neví, co se stalo dál. Když hasiči dorazili, kostel byl v plamenech. Na místě našli jen popel, zbytky šatů a spálený prsten, který se leskl mezi popelem.

O týden později fotograf, který svatbu natáčel, otevřel snímky. Na všech fotkách byla nevěsta rozmazaná — její obličej se ztrácel, jako by ho kamera odmítala zachytit. Ale na posledním záběru, kde ženich zvedá závoj, stálo vedle něj něco. Druhá postava, bledá, v roztrhaných šatech, s prázdnými očima.

Fotograf dal snímky na expertízu. Odborníci potvrdili — žádná manipulace. Jen „energetický otisk“ dvou bytostí na jednom místě. „Někdy,“ řekl jeden z nich, „když se svět mrtvých dotkne světa živých, technika to zaznamená.“

Od té doby se o té svatbě mluví po celém městě. Někdo tvrdí, že ženich ztratil rozum, jiní říkají, že nevěsta byla posedlá. Ale každý, kdo projíždí kolem opuštěného kostela, ví jedno: každého 12. června se tam ozývá zvuk zvonu a tichý ženský smích.

A ti, kdo se odváží vejít dovnitř, tvrdí, že na kamenné podlaze jsou stále vidět dva ohořelé otisky — jeden s nataženou rukou, druhý s hlavou zahalenou závojem.
A prý se někdy ten závoj zvedne sám… jako by se někdo znovu chystal pohlédnout do tváře, kterou neměl nikdy spatřit.