Nikdo z vesnice ho už roky neviděl. Odešel do města, prý za prací, a od té doby jen občas posílal rodičům peníze a krátké dopisy. O jeho životě nikdo nic nevěděl — dokud se jednoho dne neobjevil znovu. Ne sám, ale se ženou.

Starší rodiče byli nadšení. Jejich jediný syn se konečně oženil! Připravovali slavnostní večeři, chystali dům, aby přivítali novou snachu. Ale když ji uviděli… všichni ztuhli.

Žena stála po boku jejich syna — celé její tváře byly zabalené do tlustých obvazů, vidět byly jen oči. Všude ticho. Matka se chytla za srdce.
— Synu… co se jí stalo?

Muž však klidně odpověděl:
— Neptej se, mami. Prosím, přijmi ji takovou, jaká je.

Od toho dne se v domě usadilo zvláštní ticho. Nová snacha téměř nevycházela ven, s nikým nemluvila, jen se svým mužem. Každý večer z jejího pokoje slyšeli tichý pláč a synův šepot, jak se ji snaží utišit.

Vesnice začala špitat. Někdo říkal, že je to zločinkyně, jiní — že čarodějnice. Rodiče si nevěděli rady. Jedné noci, kolem půlnoci, už to nevydrželi a otevřeli dveře pokoje.

To, co uviděli, jim navždy zůstalo v paměti.

Žena seděla před zrcadlem a pomalu sundávala obvazy. Její tvář… byla spálená k nepoznání. Jedna polovina obličeje pokrytá jizvami, kůže zjizvená, oko sotva otevřené. Vypadala jako někdo, kdo přežil peklo.

Matka vykřikla. Žena se otočila, v očích slzy.
— Odpusťte mi… Nechtěla jsem vás děsit…

Syn se k ní okamžitě rozběhl a přitiskl ji k sobě.
— Nechte ji! — zvolal zoufale. — To je moje žena. A já ji miluju.

A tehdy řekl pravdu.

Před několika lety v městském domě, kde bydlel, vypukl požár. Křik, plameny, chaos. On zachránil několik lidí, ale jedna žena zůstala uvnitř. Když ji vytáhl, byla těžce popálená. Lékaři říkali, že nemá šanci. Ale on ji neopustil. Dny a noci strávil u její postele, pomáhal jí znovu chodit, učil ji znovu žít. A když se poprvé usmála, věděl, že už ji nikdy neopustí.

Vzali se. A když se rozhodl vrátit do vesnice, prosila ho, aby ji nebral. „Lidé mě nepochopí,“ říkala. Ale on věřil, že jeho rodiče mají srdce.

Když jim vyprávěl celý příběh, matka se rozplakala. Přistoupila k ní a obejmula ji.
— Promiň, dcero… Promiň, že jsem tě posuzovala.

Od toho dne se všechno změnilo.

Zpočátku lidé stále šeptali za jejich zády, ale brzy začali chápat. Žena, kterou kdysi nazývali „příšerou“, pomáhala dětem, nosila jídlo starým lidem, nabízela pomoc každému, kdo ji potřeboval.

A jednoho dne zachránila vesnici.

Když v noci začal hořet starý školní dům, bez váhání vběhla dovnitř. Vytáhla dvě děti, které zůstaly uvězněné v kouři. Sama se při tom znovu popálila.

Ráno na ni celé město čekalo u nemocnice. Nikdo se jí už nebál. Lidé jí přinášeli květiny, plakali, objímali jejího muže.

Od té chvíle nikdo o ní nemluvil šeptem. Za jejím zohaveným obličejem lidé viděli něco víc — odvahu, sílu a čisté srdce.

A před jejich domem se objevila malá tabulka:

„Tady žijí ti, kteří se nebáli milovat.“