Byla celá zpocená, boky měla od bláta, ale v očích jí plál žal a bolest, jaké člověk těžko pochopí. Lidé ztuhli. Klisna se přibližovala pomalu, krok za krokem, dokud nestála přímo před rakví. A to, co udělala pak, otřáslo všemi přítomnými.

Zvíře tiše sklonilo hlavu, dotklo se nosem víka a zhluboka vydechlo. Na okamžik se zdálo, že svět ztichl – žádný vítr, žádný šum listí, jen ticho a těžké dýchání klisny. Poté tiše zaržála, ale ten zvuk nezněl jako obyčejné zaržání. Byl to výkřik duše, plný smutku, zoufalství a něčeho, co připomínalo lidský nářek.

Nikdo se nepohnul. Ženy plakaly, muži měli slzy v očích, i když se to snažili skrýt. Všichni věděli, že to není náhoda. Tohle nebyl jen kůň. Byla to bytost, která cítila ztrátu svého člověka.

Říkalo se, že klisna utekla hned ten den, kdy její pán zemřel. Dva dny ji nikdo neviděl. Teď stála tady – a její příchod působil jako zázrak.

Když pohřební vůz začal odjíždět, klisna se postavila přímo před něj. Nikdo ji neměl sílu zahnat. Pomalu si klekla – ano, poklekla na přední nohy – a sklonila hlavu k zemi. Všichni oněměli. Několik lidí se pokřižovalo, jiní jen šeptali:
— Bože, ona se loučí…

Vozidlo se pohnulo, klisna se zvedla a následovala ho. Krok po kroku, až na konec cesty, kde rakev zmizela z dohledu. Tehdy se zastavila, tiše stála a hleděla do prázdna, dokud všichni nezmizeli.

Dny plynuly. Lidé si mysleli, že se vrátila do stáje. Ale mýlili se. Každé ráno ji vídali stát u vrat bývalého pána, jak čeká, ržá a odmítá se pohnout. Nepřijímala jídlo, nepila vodu. Jednoho dne ji našli v poli – ležela klidně, oči měla zavřené, tělo chladné. Zemřela tam, kde ho naposledy viděla.

Od té doby kolují mezi vesničany podivné příběhy. V noc výročí smrti se v mlze prý objevuje bílá postava koně. Ti, kdo ji spatřili, říkají, že slyšeli tlumené kroky, a pak ticho – těžké, posvátné ticho.
Starší lidé zapalují svíčky u jeho domu a šeptají:
— To je věrnost, která přežívá i smrt.

Příběh bílé klisny se rozšířil po celém kraji. Lidé si připomínají, jak její pán s ní mluvil, jak ji hladil, jak říkával: „Jsme jedno srdce.“
A teď už tomu všichni věří. Protože ani smrt nedokázala tuhle vazbu přerušit.

Mnozí přicházejí k jeho hrobu – ne proto, aby plakali, ale aby ucítili dotek té neviditelné síly, která spojila člověka a zvíře navždy.
Někteří přísahají, že zahlédli klisnu, jak se pomalu zjevuje z ranní mlhy, skloní hlavu před křížem a pak se rozplyne ve světle úsvitu.
Jedni tvrdí, že je to přízrak. Jiní – že zázrak.
Ale každý, kdo ten příběh uslyší, začne věřit, že pravá oddanost neumírá nikdy.