Světlana byla obyčejná žena, hrdá na svého šestnáctiletého syna Igora. Nebyl problémový, jen trochu uzavřený. Poslední měsíce si všimla, že má nové hobby – tráví celé hodiny na zahradě. Každý den kopal v zemi, přehraboval hlínu, a když se ho matka ptala, co dělá, odpovídal jen:
— Chci zasadit květiny, mami.

Světlana byla dojatá. Myslela si, že její syn konečně našel něco, co ho naplňuje. Kupovala mu semínka, květináče, ale Igor se o to nezajímal. Kopal stále na stejném místě, den co den, ráno i večer.

Jednoho večera však všechno změnil sousedův pes.

Pes, který ucítil něco, co lidé neviděli

Sousedka venčila svého dobrmana Rexe. Ten byl vždy klidný, poslušný, ale tentokrát se náhle napjal, zavrčel a s trhnutím vyrazil přímo k zahradě Svetlany. Soused ho sotva stihl následovat. Pes doběhl k čerstvě rozryté záhoně, začal šíleně štěkat a drápat zem.

— Přestaň! — vykřikla Světlana. — Tady můj syn pěstuje květiny!

Ale Rex ji neposlouchal. Hlína létala do všech stran, až se náhle objevilo něco černého. Plastový pytel. Pes zaskučel a ustoupil. Soused přistoupil blíž, pohlédl dovnitř — a zbledl.

— Světlano… radši se nedívej, — zašeptal.

Ale ona už stála vedle něj. V pytli se rýsovala lidská ruka. Skutečná. Chladná.

Noční můra začíná

Křik, který se tehdy rozlehl po ulici, slyšeli všichni. Policie přijela během několika minut. Zahrada se zaplnila uniformami, modrá světla blikala do oken. Když začali rozhrabávat hlínu, objevili tělo mladého muže, asi pětadvacet let, s poraněnou hlavou. Žádné doklady, žádné vysvětlení.

Světlana stála jako zkamenělá. Nedokázala pochopit, co se děje. A pak si uvědomila něco hrozného — Igor není doma.

Jeho telefon byl vypnutý.

Hledání pravdy

Policie vyslýchala sousedy. Mnozí si vzpomněli, že k Igorovi často chodil nějaký cizinec – hlučný, drzý, s motorkou. Po jedné návštěvě prý slyšeli z domu křik. A tu noc viděli Igora venku s lopatou.

Světlana se zhroutila. Všechno, co považovala za klidný život, se během pár minut změnilo v noční můru.

Druhý den policie Igora našla – seděl na zastávce na kraji města, promočený deštěm, se sklopenýma očima.

— Bylo to ty, kdo to udělal? — zeptal se vyšetřovatel.

Chlapec dlouho mlčel. A pak zašeptal:
— Chtěl zabít moji mámu. Musel jsem ji bránit.

Šokující pravda

Mrtvý muž byl bývalý partner Světlany. Před lety ji opustil a nechal s dluhy. Teď se vrátil – chtěl peníze, vyhrožoval. Když přišel domů a našel tam jen Igora, došlo k hádce. Mladík popadl železnou trubku a udeřil ho… jednou, dvakrát. A pak v panice udělal to, co nedokázal vysvětlit — zakopal tělo.

Od té chvíle každý den chodil na zahradu. Kopal a kopal, ne proto, aby sázal květiny, ale aby zapomněl. Aby utišil výčitky svědomí.

Když Světlana slyšela celou pravdu, cítila, jak se jí svět hroutí pod nohama. Její syn — vrah. Ale zároveň ochránce.

Konec, který nikdo nečekal

Soud uznal, že šlo o sebeobranu. Igor byl převezen do specializované léčebny. Světlana ho pravidelně navštěvovala. Přinášela mu koláče, fotografie z domu, snažila se ho rozveselit.

Jednou, když spolu seděli na lavičce, Igor se tiše zeptal:
— Mami… proč ta hlína pořád voní? Já ji cítím každý den, i tady.

Světlana ho objala, neschopná mluvit. Slzy jí stékaly po tváři.

Na místě bývalé záhony teď stojí lavička. Každý večer tam sedává, dívá se do prázdna a šeptá:
— Ať už tahle země nikdy neschová žádné tajemství.