Les byl zahalen hustou mlhou a ticho přerušovalo jen tlumené sténání starého muže. Několik drsných chlapů ho obklopilo jako vlci. Jeho šedé vlasy byly slepené od potu a hlíny, ruce se třásly, když ho znovu kopli do žeber.

„Tak kde to máš, dědku?!“ zasyčel jeden, jizva mu rozdělovala tvář napůl. „Víš, že tě nenecháme odejít, dokud nám to nedáš.“
Stařec jen chránil hlavu rukama, zatímco se ostatní smáli a bavili jeho utrpením.

A pak se ozval hlas. Ženský, pevný a ostrý jako čepel:
— „Dost!“

Bandité se otočili. Z mlhy se vynořila vysoká žena v uniformě. Její krok byl jistý, oči chladné a pohled tak pevný, že i nejdrzejší z nich na vteřinu ztuhl.

„No teda…“ uchechtl se jeden. „Tohle bude zábava. Hezká vojačka, sama v lese?“
„Koukni na ni…“ dodal druhý s odporným úsměvem. „Ta by se s námi mohla ohřát.“
Třetí natáhl ruku: „Neboj se, zlato, my ti ukážeme, jak se tu přežívá.“

Žena však nic neřekla. Poklekla k ležícímu starci a tiše zkontrolovala jeho tep.
„Hej! Slyšíš vůbec?!“ zařval na ni hlavní z nich a chytil ji za paži.

Zvedla oči. Její pohled ho zmrazil.
„Pusť mě,“ řekla klidně, ale s takovou jistotou, že se na okamžik zarazil.

„Ty budeš drzá, co?“ vyštěkl, přitáhl si ji k sobě – a v tu chvíli svět ztuhl.
Jedno prudké otočení, prasknutí v rameni a řev bolesti. Jeho ruka visela bezvládně.
Dřív než ostatní pochopili, co se děje, už jeden ležel v blátě s kolenem rozbitým o kámen a druhý lapal po dechu po ráně do žaludku.

„Kdo… kdo sakra jsi?“ zaskřehotal ten poslední, couvaje dozadu.

Žena vytáhla z pouzdra pistoli a ledově odpověděla:
„Kapitán Alica Morozová. Armádní rozvědka.“

Ticho. Jen vítr si pohrával s větvemi.
„Na zem,“ poručila. „Okamžitě.“

Jeden se pokusil o útěk. Ozval se výstřel – kulka roztrhla zem pár centimetrů od jeho nohy.
„Další krok – a mířím výš.“

Nikdo už se nepohnul. Leželi na zemi, mokří od potu a bláta, jejich odvaha se rozplynula jako mlha.

Alica znovu klekla ke starci.
„Držte se, dědo, pomůžu vám,“ zašeptala.
Signál v rádiu byl mrtvý. Vytáhla světlici, zapálila ji a rudý oheň se vznesl k nebi.

Za pár minut se ozval zvuk motoru. Zpoza stromů vyjel vojenský džíp.
„Kapitánko Morozová!“ zavolal muž z vozu. „Všechno v pořádku?“
„Tři zadržení, jeden zraněný. A potřebujeme medika.“

Bandity spoutali, starce naložili do vozu. Jeho rty se slabě pohnuly:
„Já… znám tě, děvče. Tvého otce… zachránil mi kdysi život.“

Alica ztuhla.
„Jak se jmenoval?“
„Plukovník Morozov… hrdina.“

Na okamžik se jí zachvěla brada, ale pohled zůstal pevný.
„Děkuju,“ zašeptala.

Otočila se k banditům:
„Dnes jste měli štěstí. Ale pamatujte — spravedlnost si vás stejně najde. Jen někdy přijde v ženské uniformě.“

Když vozy zmizely mezi stromy, les se znovu ponořil do ticha. Jen pach střelného prachu se mísil s mlhou a zoraná zem připomínala, že před chvílí tu proběhl boj.

Alica se na chvíli zastavila, pohlédla k obloze a tiše řekla:
„Tati… pokračuju v tom, co jsi začal.“

A ticho se proměnilo v klid. Les konečně mohl zase dýchat.