Dva zkušení lovci se pomalu brodili zimním lesem, snažili se našlapovat tak, aby sníh nekřupal. Den byl mizerný — žádné stopy, žádná kořist. Už to chtěli zabalit a vrátit se k autu, když se mezi stromy mihla rezavá šmouha.
„Liška!“ vykřikl jeden a zvedl pušku.
Výstřel se rozlehl lesem, ale minul. Liška se rozběhla pryč a lovci, plní vzteku a adrenalinu, se pustili za ní.

Šli po jejích stopách několik minut, dokud si nevšimli, že les skončil. Před nimi se otevřelo obrovské, bílé pole — tiché, nekonečné, jako pustina.
A uprostřed, jako otevřená rána v zemi, zela hluboká jáma.

Liška zastavila na samém okraji a otočila hlavu. V jejích očích bylo něco zvláštního — jako by čekala.
„Co to má být?“ zamumlal druhý lovec.
Přistoupili blíž. Jeden z nich se opatrně naklonil a podíval se dolů.
„Bože…“ zašeptal. „Tam dole… to snad není možné.“

Na dně ležely desítky — možná stovky — liščích těl. Zkroucené, ztuhlé, s otevřenými tlamami a prázdnýma očima. Některé ještě s náznakem srsti, jiné jen kosti. Byly tam malé i velké, staré i mladé.

Z jámy se linul ledový pach smrti. Lovcům se zvedl žaludek.
„Kdo to mohl udělat?“
„Někdo tu musel házet mrtvá zvířata… nebo…“ nedořekl, protože mu hlas ztuhl.

V tu chvíli liška u okraje zakňučela — hlubokým, lidsky bolestným tónem. Nebyl to obyčejný zvuk. Znělo to jako sténání duší.
Lovci ustoupili. Ale země se pod jejich nohama zachvěla. Sníh popraskal a z jámy se ozvalo tiché šustění.

Nejdřív si mysleli, že se jim to zdá. Ale pak… se těla začala hýbat.
Jedno po druhém, pomalu, jako by se probouzela ze zimního spánku. Skleněné oči se obracely vzhůru. Na okamžik je ozářil měsíční svit — a v těch prázdných pohledech bylo něco děsivě živého.

„Utíkej!“ vykřikl jeden.
Ale druhý stál, neschopný se pohnout. Zíral dolů, zatímco mu po tváři stékal pot smíšený s mrazem.
Liška na okraji stála vzpřímeně, její srst planula jako oheň. Zvedla hlavu k obloze a vydala výkřik, který se rozlehl po celém poli.

Z jámy se ozvalo šeptání. Desítky hlasů, slabých, ale srozumitelných:
„Za všechny nás…“

Vítr se zvedl, sníh se zatočil do bělavého víru. Lovci prchli, klopýtali, padali, ale jeden z nich to nestihl. Něco studeného ho chytlo za nohu a stáhlo dolů. Křičel, dokud jeho hlas nezmizel ve větru.

Druhý se ani neohlédl. Utíkal, dokud mu dech nedošel. Když se konečně otočil, pole bylo prázdné. Jen uprostřed — černá jáma. A vedle ní liška. Dívala se přímo na něj.

Pak skočila dovnitř.
A ticho. Absolutní, smrtelné ticho.

Ráno tam přišla policie. Našla jen stopy ve sněhu — dvě lidské a jedny liščí, všechny končily u okraje jámy. Těla nikde. Jen v ledu zamrzlý chomáč rezavé srsti.

Od té doby se místní lidé poli vyhýbají. Říkají, že když v zimní noci zafouká vítr, je slyšet tichý pláč. A když se někdo přiblíží k jámě, může zaslechnout ten chladný šepot:
„Za všechny nás…“

A občas, když se po čerstvém sněhu objeví liščí stopy, vedoucí do prázdna — nikdo už se po nich nevydá. Protože ten, kdo to zkusí… už se nikdy nevrátí.