„Jako obvykle – čtyřicet kilo hovězího,“ řekla tiše a podala pečlivě složené bankovky.

Řezník, mladý chlap, na ni pokaždé hleděl s údivem. Čtyřicet kilo! To není normální nákup. Nejprve si myslel, že krmí velkou rodinu. Ale týden za týdnem – pořád to samé.
Žena nemluvila, jen brala tašky a mizela. Vždy za ní zůstával podivný pach – směs železa, masa a něčeho, co nedokázal pojmenovat.

Na trhu se začaly šířit řeči:
„Prý má doma smečku psů.“
„Nebo krmí bezdomovce.“
„A možná má tajnou restauraci…“

Řezník nevěřil klepům, ale zvědavost ho sžírala. Jednoho večera se rozhodl, že ji bude sledovat.
Šla pomalu, ale jistě. Vozík drkotal po zasněžené cestě. Na konci města odbočila směrem k opuštěné továrně, která už deset let chátrala. Tam vešla dovnitř – a zmizela.

Řezník čekal. Po dvaceti minutách vyšla ven – bez tašek.
Další den se to opakovalo. Třetí den se odhodlal a vplížil se za ní.

Uvnitř byla tma a páchlo to hnilobou. Kdesi se ozývaly tlumené zvuky, jako sténání. Když nahlédl do hlavního sálu, zůstal stát bez dechu.
Byly tam klece. Desítky železných klecí, a v nich… lidé. Vyhublí, bledí, s prázdnýma očima. Někteří šeptali, jiní jen dýchali přerývaně.
Uprostřed místnosti stál stůl, celý od krve. Nad ním visely nože a háky.

A u stolu stála ona – ta stará paní. Klidně krájela maso, balila ho do sáčků a tiše si broukala písničku.
„To je pro ně,“ řekla, aniž by se otočila.
„Pro koho?“
Pomalu se na něj podívala. V očích měla led. „Pro ty, co zůstali pod zemí. Jsou hladoví.“

V tu chvíli se zpod podlahy ozval hluboký hukot. Celá budova se zachvěla, jako by pod ní něco žilo.
Řezník se rozběhl ke dveřím – ale ty se samy zabouchly.
„Neměl jsi to vidět,“ šeptla. „Teď si tě vezmou oni.“

Když druhý den přijela policie, v továrně nebylo nic. Jen prázdné zdi a zaschlá krev na podlaze. Zůstaly také otisky bosých nohou, vedoucí do sklepa.

Zjistilo se, že v té továrně kdysi bývala tajná laboratoř. Po jejím uzavření zmizelo třicet lidí – beze stopy.
Řezník, který všechno nahlásil, zemřel o týden později. Na podlaze jeho obchodu leželo čtyřicet kilo masa. Jenže testy ukázaly, že to nebylo hovězí.

Od té doby si lidé v okolí šeptají:
„Když k tobě přijde stará žena a chce čtyřicet kilo masa… neutíkej od pultu pomalu. Utíkej co nejrychleji.“