Policie dostala hlášení o nelegálním prodeji na rohu hlavní ulice. Dva policisté okamžitě dorazili na místo.
K jejich překvapení tam stála drobná babička s krabicí plnou rajčat, okurek a mrkve. Na sobě měla starý svetr, vybledlou sukni a v očích smutek.

— Babičko, víte, že tady prodávat nesmíte? — zeptal se jeden z policistů klidně.
— Vím, synku, — povzdechla si. — Ale potřebuju peníze na léky pro nemocného syna. Jsem na všechno sama, jinak bych tu nestála. Ty zeleniny jsem vypěstovala na své zahrádce, není v tom nic špatného.

Policistům jí bylo líto. Bylo jasné, že porušuje zákon, ale působila neškodně a zoufale.
— Dobře, tentokrát to necháme být, — řekl starší z nich. — Ale zkuste si najít jinou práci. Ne všichni by byli tak shovívaví.
— Děkuju, děkuju, — odpověděla rozechvěle. — Já už tady dlouho stát nebudu.

Jeden z policistů se usmál.
— Když už jsme tady, koupíme si od vás pár rajčat, ať máme oběd zdravější.
— Ne, to není třeba, — odpověděla rychle. — Mám dost zákazníků, opravdu.
— Zákazníků? Ale kolem nikdo není, — poznamenal druhý.
Stařenka se nejistě zasmála:
— No, obvykle chodí ráno, vy jste jen přišli později…

Policista se zamračil, sehnul se a vzal do ruky jedno rajče. Bylo nezvykle těžké. Když ho trochu stiskl, cítil pod prsty zvláštní tvrdost.
Zvedl ho proti světlu, a když se na povrchu objevila malá prasklina, z ní se vysypal šedobílý prášek.

— Okamžitě ji zadrž, — pronesl chladně.
— Cože? Proč? — nechápal druhý.
— Protože tohle nejsou rajčata.

Šokující odhalení

Rajče rozřízl napůl — a uvnitř byly malé balíčky zabalené do fólie. Bílý prášek. Drogy.
Stařenka zbledla, její ruce se třásly.
— Ne! To není moje! Já nic nevím! Jen mi dali bednu a řekli, ať to prodávám! Já jsem nevěděla, co to je!

Na stanici se ukázalo, že doma má skutečně nemocného syna, upoutaného na lůžko. Vedle něj na stolku ležely stovky bankovek, a ve skříni — další bedny „zeleniny“.
Každé „rajče“ a „okurka“ byly dokonale vyrobené z latexu a silikonu. Uvnitř – pečlivě zabalené dávky drog.

Stařenka tvrdila, že ji oslovil neznámý muž, nabídl jí výdělek, aby mohla koupit léky pro syna. Prý jen prodávat zeleninu, nic víc.
Přijala. Zoufalství bylo silnější než strach.

Tragédie v přestrojení

Vyšetřování ale odhalilo, že podobná „prodejkyně“ se objevila už několikrát v různých částech města. Vždy stejná tvář, stejný košík.
Záznamy z kamer mluvily jasně — nebyla to náhoda. Stařenka byla součástí většího řetězce, i když o tom možná sama nevěděla.

Když policie dopadla její komplice, vyšlo najevo něco ještě hrůznějšího — plánovali se jí zbavit. Chtěli, aby „zmizela“, jakmile udělá chybu.
V den zatčení tak vlastně policisté zachránili její život.

Když jí to řekli, žena se rozplakala.
— Chtěla jsem jen pomoct synovi, — šeptala. — Nikomu jsem nechtěla ublížit.

Epilog

Příběh se rychle rozšířil po celém městě. Někteří ji odsuzovali, jiní litovali. Pro mnohé se stala symbolem zoufalství a chudoby, které dokážou člověka přivést až na okraj zkázy.

A policisté, kteří tehdy jen chtěli udělat dobrý skutek, si budou navždy pamatovat ten okamžik, kdy rozlomili „rajče“ — a objevili uvnitř bílou smrt.

Protože někdy zlo nosí nejnevinnější masku.
Pod svetr babičky, do úsměvu, nebo do obyčejného rajčete, které mělo zachránit život nemocného syna…