„Otevřete ten kufr.“

Starší žena, drobná, unavená, ale s laskavým pohledem, sebou trhla.
„Prosím?“
„Otevřete kufr, paní,“ zopakoval důstojník, tentokrát přísněji.

„V něm nic není… jen dárky pro vnoučata,“ řekla tiše.
„Tak to nebude problém, že?“

Žena se rozechvěla. Její prsty se třásly, když položila kufr na stůl.
Zámek nechtěl povolit. Ochranka použila kleště, ozvalo se cvaknutí — a víko se pomalu otevřelo.

Uvnitř byly… hračky. Plyšoví medvídci, panenky, králíčci. Na první pohled nic podezřelého. Ale jeden z důstojníků si všiml, že jsou zvláštně těžké.

Vzal do ruky medvídka a nahmatával švy. Látka byla tvrdá a nepružná. Vzal nůž, rozřízl ji — a z nitra se vysypal šedý prášek.

„Co to má být?“ vykřikl.
„Bože,“ zašeptal druhý, „to jsou drogy.“

Žena zbledla jako stěna.
„Ne! To není možné! Já… já nevěděla!“ křičela zoufale.
„Kdo vám ten kufr dal?“ ptal se důstojník.

„Jeden soused… říkal, že pomůže s dárky. Já… já jsem mu věřila.“

Zavedli ji do malé místnosti. Třásla se, sotva mluvila.
Vyšetřovatel seděl naproti ní, bez emocí.
„Jméno toho souseda?“
„Já… ani přesně nevím. Říkal, že se jmenuje Milan, možná Petr… vždycky se jen zdravil přes plot.“

Muž si povzdechl a podíval se na kolegu.
„Zjistěte, kdo bydlí vedle ní.“

O půl hodiny později se dveře otevřely. Policista vstoupil dovnitř s kamenným výrazem.
„Toho muže jsme našli,“ řekl tiše. „Mrtvého. Zabitého ve svém bytě.“

Žena znehybněla.
„Cože?“
„Byl mrtvý už několik hodin, když jste letěla na letiště. Někdo ho použil. A vás taky.“

Slzy jí stékaly po tvářích.
„Já… chtěla jsem jen navštívit svoje vnoučata…“

O dva dny později byl příběh ve všech zprávách.
Titulek hlásal:
„Babička pašerákem bez vědomí – mafie využívá seniory!“

Lidé byli v šoku. Někteří ji litovali, jiní nevěřili, že o ničem nevěděla. Ale vyšetřování pokračovalo — a objevilo ještě něco děsivějšího.

V jedné z hraček, kterou policie otevřela, našli malý přívěsek s vyrytými iniciálami „A.N.“.
Podle DNA testů patřila krev uvnitř plyšáků ženě, která zmizela před třemi měsíci.

Mladý celník, ten, který si všiml podezřelého kufru, nemohl spát. Ve snech viděl starou paní a rozříznuté hračky.
Jedné noci mu zazvonil telefon.

„Byl jsi to ty, kdo otevřel ten kufr?“ zeptal se neznámý hlas.
„Kdo jste?“
„Ona nebyla první. A nebude poslední.“

Spojení se přerušilo.
Telefonní číslo neexistovalo.

Od té doby se bezpečnostní opatření na letišti zpřísnila.
Ženu nakonec propustili — byla opravdu nevinná. Ale její život už nikdy nebyl stejný.

Každý večer seděla u okna, dívala se na letadla a tiše šeptala:
„Už nikdy nikomu neuvěřím.“

A když zavírala oči, viděla ten kufr znovu.
Těžký, šedý, plný ticha a hrůzy.

Protože pochopila jedno:
Ne všechno, co vypadá jako dárek, přináší radost. Některé dárky zabíjejí.