Ledový vzduch jí řezal kůži, prsty měla ztuhlé, rty promodralé. Věděla, že dlouho nevydrží. Ale někde hluboko v ní se ještě drželo jediné – touha zachránit dítě.

Zatnula zuby, přitiskla ruce k břichu a začala se plazit. Každý pohyb bolel, ale nevzdávala se.
„Pomoc! Prosím! Někdo!“ — křičela, dokud jí neochraptěl hlas.

Minuty se měnily v hodiny. A pak si náhle vzpomněla — mobil! Zůstal v kabelce… hned vedle chladicí komory. Tak blízko, a přitom tak nedosažitelný.

Slzy se jí mísily s potem. Náhle začala tlouct do kovových dveří, dokud si nerozdrásala dlaně do krve.
„Nechci umřít! Ne teď!“

Pak uviděla kousek rozbité palety. Popadla dřevěný kus a pokusila se vypáčit zámek. Když už necítila prsty, ozvalo se kliknutí.
Dveře se pootevřely.

Anna se sesunula na podlahu, lapajíc po dechu. Z posledních sil se doplazila k tašce a vytáhla telefon. Vytočila číslo záchranky – a ztratila vědomí.

Když se probudila, oslepilo ji bílé světlo.
„Jste v nemocnici,“ ozval se klidný ženský hlas. „Vy i vaše miminko jste v pořádku. Byl to zázrak.“

Anna začala plakat. Ale sotva se vzpamatovala, vstoupil do pokoje muž v uniformě.
„Paní Nováková,“ řekl vážně, „potřebujeme si s vámi promluvit. Váš manžel… je mrtvý.“

„Cože?“ zašeptala.
„Jeho auto našli v řece. Ale předtím volal vám.“

Anna se zachvěla. Podívala se na telefon – jeden zmeškaný hovor v noci, kdy bojovala o život.

„Našli jsme také dopis,“ pokračoval policista. „Psalo se tam: Chtěl jsem vyřešit problém, ale zabil jsem sám sebe.“

Anna se zhroutila na polštář. Slzy tentokrát nebyly jen z bolesti, ale i z hořké úlevy.
Zamkl mě do mrazáku, a nakonec se sám utopil v ledové vodě.

O několik let později…

Anna už nepracovala v luxusní restauraci. Otevřela malé útulné bistro na okraji města. Každé ráno vonělo po skořici a čerstvém chlebu. Na stěně visela fotografie — ona a malý chlapec s úsměvem od ucha k uchu.

Hosté se často ptali:
„To je váš syn?“
A Anna odpovídala:
„Ano. Dítě, které přežilo zázrakem.“

Večer, když zhasínala světla, zapálila svíčku u okna. Dívala se do tmy a šeptala:
„Děkuju, že jsem tehdy nezmrzla.“

Někdy se jí zdávalo, že je znovu v chladničce — ticho, led, tma. Ale vždycky se objevil malý paprsek světla. A hlas jejího syna:
„Mami, jsem tady.“

A Anna se probudila s klidem v duši. Protože věděla:
Z nejhlubšího mrazu se dá uniknout — když máš v sobě lásku.