Bylo přesně osm hodin večer. Světla svíček se odrážela na skle vína, v bytě voněla pečeně a já se nervózně prohlížela v zrcadle. Chtěla jsem být krásná. Chtěla jsem zase cítit, že o mě někdo stojí.

Manžel mě před dvěma lety opustil. Po třiceti letech společného života prostě řekl, že chce „začít znovu“. A já zůstala sama. Dlouho jsem si říkala, že už nikdy nikoho nechci. Ale prázdné večery a ticho mě nakonec zlomily.

Pak se objevil on — soused, kterého jsem vídala v parku. Měl klidný hlas, hezký úsměv a vždycky mě pozdravil. Postupně jsme se začali víc bavit, smát se, chodit spolu na kávu. A jednoho dne mě pozval na rande.

Já ale chtěla, aby to bylo zvláštní. Aby to mělo duši. A tak jsem ho pozvala k sobě. Připravila jsem romantickou večeři — svíčky, hudba, vůně růží. Byla jsem nervózní jako holka před prvním polibkem.

A pak se ozvalo zaklepání. Přesně v osm.

Když jsem otevřela dveře, zůstala jsem stát jako přimražená.

Na prahu stál on… ale nebyl sám.

Vedle něj stála mladá žena. Krásná, s dlouhými vlasy, v kabátě, z něhož kapala dešťová voda. Její oči se do mě zabodly.

— Dobrý večer, — řekla klidně. — Já jsem jeho manželka.

😱 Zastavil se mi dech

Všechno se mi v hlavě zhroutilo. Talíře na stole, hořící svíčky, víno, které jsem právě nalila. Všechno to najednou vypadalo směšně.

On se snažil něco říct, ale ona ho přerušila:
— Tak takhle trávíš večery, Petře? S ní?

Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. Nerozuměla jsem. Vždycky mi tvrdil, že je rozvedený, že žije sám.

— To není, jak si myslíš, — zamumlal.
— Opravdu? — její hlas zněl chladně jako led. — Máš tu svíčky a víno. Myslím, že rozumím víc, než bych chtěla.

💥 Večeře, která se změnila v noční můru

Bez pozvání vstoupila do bytu. Její pohled klouzal po místnosti, po stole prostřeném pro dva, po růžích, které mi sám přinesl.
— Romantika, vidím, — řekla s hořkým úsměvem. — Tohle jsi mi nikdy neudělal.

Já stála jako přibitá. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo křičet. Cítila jsem se jako hloupá naivní žena, která uvěřila pohádce.

Nakonec zvedla skleničku, kterou našla na stole, nalila si víno a řekla:
— Na lásku, která vždycky bolí.

Vypila ji do dna, položila sklenku, otočila se a odešla. Dveře se zavřely a nastalo ticho, tak hluboké, že jsem slyšela vlastní dech.

💔 Co bylo potom

On tam stál, skloněný, bezmocný.
— Promiň, — řekl tiše. — Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.

Ale já už nechtěla slyšet nic. Vzala jsem svíčku a sfoukla ji. A s ní i poslední zbytek iluzí.

Od té noci jsem ho už nikdy neviděla.

Dlouho jsem se cítila prázdná. Ale pak jsem pochopila, že to nebyla tragédie — byl to nový začátek. Koupila jsem si letenku, odjela k moři, seděla na pláži a poprvé po letech se usmála.

A pak mi přišel dopis.
„Odešla. A já jsem ztratil jedinou opravdovou ženu,“ napsal.

Neodpověděla jsem. Jen jsem ho roztrhla na kusy a hodila do moře. Protože právě v tu chvíli jsem si uvědomila — konečně jsem zase svobodná.