Vdala jsem se daleko od své rodiny. Práce bylo tolik, že jsem sotva měla čas starat se o domácnost a o nemocného tchána.
Když jsem zjistila, že moje nejlepší kamarádka hledá práci, napadlo mě, že to bude ideální řešení. Znala jsem ji roky, důvěřovala jsem jí. Nabídla jsem jí, aby k nám nastoupila jako hospodyně – deset tisíc měsíčně.

Zpočátku bylo všechno perfektní. Pracovala poctivě, domov zářil čistotou a já měla klid v duši. Ale po pár týdnech se začaly dít podivné věci.

Můj tchán, který dřív sotva chodil a pořád si stěžoval na slabost, se náhle proměnil. Ráno vstával plný energie, zpíval si, v očích mu svítil život. Vypadal, jako by omládl o deset let.
Moje kamarádka naopak vadla. Bledla, pod očima měla tmavé kruhy a usmívala se čím dál křečovitěji. Na otázky odpovídala:
— „Všechno je v pořádku, jen si ještě zvykám…“
Ale její oči říkaly něco jiného.

Několikrát jsem si všimla, že její pokoj je v noci prázdný. Ráno se vracela vyčerpaná, a kdykoli se tchán objevil, odvracela zrak – jako by se bála.

Poslední kapka přišla, když tchán oznámil, že chce v domě přestavbu. „Potřebuji pokoj se zvukovou izolací a zámkem zevnitř,“ řekl.
Zůstali jsme stát v němém úžasu. K čemu to potřebuje starý muž?

Odvedla jsem kamarádku stranou. Dlouho mlčela, pak se jí roztřásly rty:
— „On ke mně chodí… v noci,“ zašeptala.
Zamrazilo mě.
„Cože?“
„Nejdřív jen mluvil. Vyptával se na minulost, na samotu. Pak… jsem už neměla sílu ho zastavit.“

Stála jsem bez dechu. Před očima mi běžely obrazy: jeho náhlá energie, její vyčerpaný pohledy, noční ticho.
Jak jsem to mohla nevidět?

„Proč jsi mi to neřekla?“
„Bála jsem se. Ty jsi jeho rodina… Kdo by mi uvěřil?“

Ta slova mě zlomila. Moje nejbližší přítelkyně trpěla v mém domě, zatímco já jsem si myslela, že všechno je v pořádku.

Večer jsem šla za tchánem. Seděl v křesle, klidný, s podezřele spokojeným úsměvem.
„Víš, proč jsem tady?“
„Kvůli ní?“ pousmál se.
„Ty vůbec netušíš, co jsi udělal?“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Bylo jí smutno. Já jen poslouchal.“

Jeho klid byl horší než výčitky. Cítila jsem, že se dívám na někoho cizího, temného.

Druhý den kamarádka odjela. Zaplatila jsem jí lístek a nechala ji odejít. Neřekly jsme si ani sbohem – jen tichý pohled.
Tchán byl ten den neobyčejně veselý. A večer pronesl:
„Ta zvuková izolace, to bude nutnost. Teď mám rád klid.“

Od té doby nespím klidně. V noci slyším tlumené hlasy z jeho pokoje, i když tam nikdo není. Manžel říká, že si to jen namlouvám. Ale občas ráno najdu v kuchyni dvě šálky s čajem.

Nedávno jsem vešla do jeho pokoje. Všechno bylo čisté, ale ve vzduchu byl cítit ženský parfém — stejný, jaký používala moje kamarádka.
Zamrazilo mě.
Myslela jsem, že odešla… ale možná tu její přítomnost nikdy nezmizela.

A on?
Ten starý muž sedí každý večer v křesle, dívá se do prázdna a usmívá se.
Někdy se mi zdá, že šeptá její jméno.