Sněhobílá vila uprostřed rozkvetlé zahrady působila prázdně a mrtvě. Už tu nebyl slyšet smích dcery, ani klapot jejích podpatků po mramorových schodech. Vzduch, který kdysi voněl ranní kávou a parfémem štěstí, se změnil v tíživé ticho.

Majitelka domu — žena, která celý život žila v přepychu, na večírcích a mezi lidmi — zůstala najednou sama. Její svět se rozpadl během jediné noci.

Dcera byla všechno, co měla. Byla laskavá, jemná a po svém svatebním dni jen zářila štěstím. Vzala si obyčejného muže — ne bohatého, ale s dobrým srdcem. A i když se matka zpočátku bránila, nakonec pochopila: láska má větší cenu než zlato.

Pak přišel ten strašný telefonát.
Uprostřed noci zazvonil telefon. Hlas na druhém konci byl chladný, úřední, bez emocí. Auto havarovalo. Vyletělo z dálnice, převrátilo se a vzplálo. Nikdo nepřežil.

Žena upadla na zem a její výkřik naplnil celý dům. Na pohřbu stála nad bílými rakvemi, neschopná slz. Každý den po tom se jí měnil v nekonečné utrpení — ticho v domě ji dusilo, pokoje se staly hrobem vzpomínek.

Měsíc po pohřbu dostala dopis. Bez odesílatele. Uvnitř byla fotografie.
Na ní — její dcera se zetěm. Živí. Drželi se za ruce, někde v teplé zemi, slunce, moře… a na zadní straně jediná věta:

„Nehledej nás.“

Svět se zatočil. Fotografie nebyla stará. Dcera měla na sobě šaty, které dostala krátce před smrtí.

Žena najala soukromého detektiva. Chtěla vědět pravdu.
A ta ji zničila.

Ukázalo se, že její „zeť“ byl podvodník. Používal falešné jméno, měl dluhy a stopy po podvodech po celé Evropě. A těsně před nehodou z bankovních účtů rodiny zmizely miliony korun.

Detektiv jí pak přinesl video ze silniční kamery: vůz skutečně sjíždí z cesty — ale těsně před výbuchem se dveře otevřou a dvě postavy z auta utečou do lesa.

„To není možné,“ šeptala žena, zírající na obrazovku.

Zhroutila se. Nevěděla, co je horší — že ji okradli, nebo že ji vlastní dcera zradila.

Po několika dnech přišel další dopis.

„Mami, odpusť. Nemohli jsme jinak. Hrozili nám. Museli jsme zmizet.“

Na nové fotografii byla dcera vyčerpaná, s očima plnými strachu. V pozadí hotel, tropy… a muž s tetováním na krku — její zeť.

Uběhly další týdny. Jedné noci se ozvalo zaklepání.
Před dveřmi stála dívka — bledá, se ztraceným pohledem.
„Mami…“ zašeptala.

Žena ji objala, ale v té chvíli ucítila, že se třese a na oblečení má krev. Dcera omdlela.
O pár hodin později v nemocnici zemřela. Než naposledy vydechla, stiskla matce ruku a zašeptala:

„Na flash disku… pravda…“

Na nalezené paměti bylo všechno: nahrávky, jména mocných lidí, tajné schůzky. Šlo o rozsáhlé spiknutí — praní peněz, korupci, vraždy. Její dcera a zeť se dostali do pasti.

Od té chvíle žije žena sama, pod ochranou, v neustálém strachu. Každé ráno se dívá na fotografii své dcery a tiše říká:

„Najdu je všechny. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“