Starý muž žil celý život poctivě.
V mládí dřel na továrně, nikdy se nevyhýbal práci, postavil si malý domek na okraji města a vychoval dceru, která snila o službě vlasti. Po smrti manželky zůstal sám. Každý den sedával u okna a psal jí dopisy, i když věděl, že jeho dcera je daleko – na studiu, na výcviku, v misích, o kterých nesměla mluvit.

Jednoho dne se u dveří objevili tři muži.
Silní, potetovaní, s úsměvem, který mrazil. Říkali, že chtějí pomoct. Nabídli mu „malou půjčku“, protože věděli, že důchod nestačí ani na jídlo. Starý muž, ztracený ve víře v lidskou dobrotu, podepsal papíry, aniž by si přečetl drobný text dole – ten, který říkal, že při neplacení přichází o dům.

Když přišel čas splácet, starý muž neměl z čeho.
A tehdy začalo peklo.
Gangsteři přicházeli každý den. Bušili na dveře, křičeli, vyhrožovali, že ho zmlátí nebo zapálí dům. Noc co noc starý muž seděl v tichu a bál se každého zvuku. Nechtěl dům ztratit – byl to celý jeho život.

Jednoho dne však otevřely dveře jiné ruce.
Mladá žena stála v prahu.
Byla to jeho dcera. Vrátila se.

— Co chcete? — zeptala se klidně, ale s takovým pohledem, že i ten nejdrzejší z mužů ustoupil o krok.

— Tvůj otec nám dluží peníze, — zasmál se jeden. — A jestli nezaplatí, bereme si dům.

— Opravdu? — řekla tiše. — A máte na to papíry?

— Máme. Všechno legální.

Dívka se usmála – chladně, nebezpečně.
Z kapsy vytáhla malou černou peněženku a otevřela ji.
Uvnitř bylo služební průkaz totožnosti: „Major speciální jednotky Ministerstva vnitra České republiky“.

Mužům ztuhly tváře.

— To je vtip? — zasmál se jeden nejistě.

— Ne. To je zatčení.

V tu chvíli se zpoza dveří objevili dva muži v civilu. Jeden z nich měl pouta, druhý mluvil do vysílačky.

— Pánové, jste zadrženi pro vydírání a podvod na starších osobách, — oznámil klidně jeden z nich.

— My jsme nevěděli, kdo ona je! — koktali, zatímco jim ruce mizely v železe.

— To jste opravdu nevěděli, — odpověděla dcera. — A to byla vaše poslední chyba.

Když všechno skončilo, starý muž seděl na gauči a ruce se mu třásly.
Dcera se k němu posadila a vzala ho za dlaň.

— Tati, je po všem. Už se nemusíš bát.

— Já netušil, že děláš něco takového, — zašeptal. — Myslel jsem, že jsi obyčejná úřednice…

— Kéž by, — usmála se. — Ale teď už víš, že jsem pořád tady.

Případ otřásl celým městem.
Lidé, kteří dřív jen mlčky pozorovali, začali pomáhat starým sousedům, a o gangu se mluvilo po celé zemi.
Ukázalo se, že ti samí muži okrádali důchodce v několika regionech, a právě tato mladá žena je sledovala měsíce. Netušila, že jednou z jejich obětí se stane její vlastní otec.

Od té doby sedává starý muž znovu na své lavičce pod jabloní.
Jen teď se usmívá.
Občas přijede dcera, tentokrát ve služebním autě, a lidé z ulice se zastaví, aby se podívali, jak objímá svého starého otce.

Když odchází, vždy mu říká:
— Tati, spravedlnost není jen slovo. Někdy má i tvář.

A ti, co kdysi mysleli, že mohou brát od bezbranných, dnes sedí za mřížemi.
Na otázku soudce, proč to dělali, jeden z nich odpověděl:
— Mysleli jsme, že ten dědek je sám…
— Nebyl, — řekla klidně ona, — měl dceru. A to stačilo.